Setkání s vakovlkem

"Teď budete v pěkném balíku,  co?" spiklenecky na mne volal kamarád,  který  si  právě  v  Blesku  přečetl o našem setkání s vakovlkem při  expedici do Austrálie.  Kamarád totiž odněkud věděl, že  za fotografii vakovlka byla  vypsána vysoká odměna. Měl skutečně pravdu v tom,  že za přesvědčivý důkaz o současné existenci  vakovlka   nabízí  americký  milionář   Ted  Turner 100.000 dolarů a nedávno se  k němu připojil i milionář Trump. Neměl však  asi ani ponětí o  tom, jak je obtížné  dokázat, že fotografie není podvod a ukazuje skutečného vakovlka.

Hlavní cíl naší  expedice  do australského  Queenslandu, po pravdě  řečeno, nebylo  hledání vakovlka.  Zajímaly nás  spíše atraktivnější  příšery,  jako  je  třeba  divoký člověk Yowie, queenslandský tygr yarri nebo queenslandský drak mungún galli. Ale lidé  žijící daleko  v divočině, se  kterými jsme mluvili, velmi  často  mluvili  o   občasných  setkáních  se  zvláštním zvířetem podobném  velkému psu, které by  tady nemělo vůbec co dělat. Žijí zde totiž pouze psi dingo a ty každý moc dobře zná. Nevyskytují  se tady  ani zdivočelí  psi. Co  by to tedy mohlo být? A hned jsme měli další objekt zájmu.

Smrt v přímém přenosu
Řeka  Daintree tvoří  pomyslnou hranici  mezi civilizovanou Austrálií  a divočinou  poloostrova Cape  York. Společník naší expedice Australan  David Petrica nás upozornil,  že cedule na břehu řeky  s varováním před mořskými  krokodýly je nutno brát smrtelně vážně. Na podceňování  tohoto nebezpečí zde každý rok nějaký lehkomyslný  turista doplatí životem.  Zcela nedávno si jeden muž natočil na video smrt vlastního dítěte. Filmoval ho, jak  si hraje  na břehu  řeky a  najednou se  z vody  vynořily rozevřené  čelisti krokodýla  a  stáhly  dítě pod  vodu. Tento záběr  proběhl  australskou  televizí  jako  varování.  Mořští krokodýli jsou  velmi agresivní a vychytralí.  Někteří jsou až šest  metrů  dlouzí.  Pronikají  řekami  hluboko do vnitrozemí a v   pomalých  hlubokých   vodách  číhají   na  svou  kořist. Vypozorují,  když  člověk  chodí  pravidelně  ke  břehu, třeba nabírat  vodu,  párkrát  si  trpělivě  počkají  a pak nečekaně zaútočí. Není také radno tábořit blíže než 50 m od vody. A čím pojedeme  dál na  sever, tím  jich bude  víc a  nebezpečí bude větší.

Vakovlka jsme se ale bát  nemuseli. Sice se o něm vyprávělo, že  je  nebezpečný  i  člověku,  ale  všechny  ty hrůzostrašné historky  byly  zřejmě  vymyšleny  nebo zveličeny. Prostudoval jsem  si případy,  kdy se  člověk setkal  s ním  nebo s  něčím podobným,  jako  byla  například   příšera  z  Wonthaggi  nebo ozenkadnookský  tygr, ale  nikde ke  zranění člověka  nedošlo. Přinejhorším  na něj  jen vrčel  a cenil  zuby. Zabíjel  pouze dobytek, ale  někdy i psy. Svou tlamu dokázal široce rozevřít, až do úhlu 170O. Své oběti nejdříve vypil krev a pak jí vyžral jazyk, krk a vnitřnosti -  srdce, játra, plíce. Tělo vždy bylo otevřeno tak  čistě jako nožem  nebo skalpelem. Masa  se dotkl jen málokdy.

Na  prámu převozu  přes řeku  Daintree vedle  nás stály  už jenom terenní  vozy. Cesty dál  jsou pouze nezpevněné  a místy jen obtížně průjezdné. Převozník John Allen si dobře pamatoval na  sérii  pozorování  záhadného  psovitého  zvířete  v těchto končinách v sedmdesátých  letech. Připomínalo německého ovčáka šedé barvy  s úzkou hlavou,  krátkýma zakulacenýma ušima  a se dvěma kančími tesáky, vyčnívajícími  z horní čelisti. Vydávalo řev, při  kterém lidem stydla  v žilách krev.  Začali mu říkat Cape Tribulation tygr  a mnoho lidí si myslelo,  že by to mohl být vakovlk.

Lekce z přírodopisu
O vakovlkovi (Thylacinus  cynocephalus), kterému Australané také  říkají  Thylacine  nebo  Tasmánský  tygr,  se  už  hodně namluvilo.   Jeho  osud   je  přímo   klasický  případ  lidské krátkozrakosti    a   ekologického    vandalizmu.   Dnes    ho kryptozoologové hledají v divočině  jako vzácného tvora, vědci se ho  pokoušejí uměle vyklonovat a  milionáři za něj nabízejí vysoké  odměny, ale  přitom ještě  před sto  lety ho chovatelé ovcí  nenáviděli, nemilosrdně  vybíjeli jako  škodnou a  vláda vyplácela  odměny naopak  za jeho  odstřel. Nepatří  tedy mezi dosud neznámé příšery typu olgoj chorchoje, kerýta nebo mokele mbembe, ale  mezi tvory už vyhynulé  nebo lidmi vyhubené, jako byl třeba sloní pták na Madagaskaru.

Byl to  největší masožravý vačnatec,  který se tvarem  těla i chováním  podobal psovité  šelmě. Samice  nosila mláďata  ve vaku  na  břiše,  podobně  jako  klokan,  ale  vak byl obrácen vstupním otvorem směrem k jejímu zadku. Veliký byl zhruba jako vlk. Na  zadní části žlutohnědě  někdy i šedě  zbarveného těla měl  tmavé  svislé  pruhy,  pro  které  si vysloužil přezdívku Tasmánský tygr.  Na Tasmánii totiž  žil nejdéle. Ještě  v roce 1930 ho tam lovci stříleli  a poslední exemplář pro tasmánskou zoologickou  zahradu chytil  do pasti  Elias Churchill  v roce 1933. Na živu však vydržel pouhé tři roky. V samotné Austrálii údajně vyhynul  už před 3000 lety.  Tam se o to  zasloužil pes dingo, zavlečený do Austrálie  malajskými rybáři. Dingo, který zde zdivočel,  totiž loví ve  smečkách a stal  se samotářskému vakovlkovi vážným konkurentem. Vychytal mu jeho kořist.
Od  příchodu bělochů  do Austrálie  koncem 18.  století tam nebyl   žádný  vakovlk   uloven  ani   zastřelen,  takže   dle oficiálního stanoviska vědy již  tedy neexistuje. Jenomže lidé stále hlásí občasná pozorování nějakého zvířete, které nápadně vakovlka  připomíná.  David  Petrica  měl  pro nás připravenou poslední  knihu  australského  kryptozoologa  Malcolma  Smitha s čerstvými případy, kde nás  zaujala jedna zpráva. Vakovlk se nedávno opakovaně objevoval v  místech přímo na naší plánované trase po Cape Yorku! V okolí Jowalbiny.

Nejraději se plíží nocí
Jowalbina je  osamělá usedlost hluboko v  lesích asi 200 km severozápadně od  deštného pralesa v  Daintree. Jeli jsme  tam pěkně  dlouho.  Ani  na  naší  podrobné  mapě nebyly vyznačeny všechny cesty a na  nesčetných lesních křižovatkách samozřejmě žádné  ukazatele  nebyly.  Řídili  jsme  se  tedy spíše šestým smyslem.  Naštěstí  Jirka  Skupien,  který  seděl  za volantem našeho   terenního   Nissana,   má   neuvěřitelné   orientační schopnosti  a  tak  jsme  skoro  vůbec  nebloudili.  Zato auto dostalo pořádně zabrat. Cesta se  co chvíli ztrácela ve vysoké trávě,  padali  jsme  do  hlubokých  děr  a výmolů, šplhali do příkrých  stoupání,  kam  se  i  pěšky  muselo lézt po čtyřech a místy jsme projížděli jen po  holé skále s ostrými výčnělky. Přesto,  že jsme  jeli jenom  krokem, auto  dostávalo rány  do podvozku a  postupně jsme utrhali obě  koncová světla v zadním nárazníku.  K Jowalbině  jsme dorazili  až za  tmy. Tiskl jsem rozpálený  obličej  k  chladivému  sklu  okna  auta  a napjatě sledoval  ubíhající,  reflektory  osvětlený  kousek cesty před námi.  Právě  tady  se  totiž  v  roce  1993  vakovlk nečekaně objevil. Stejně  jako my, projížděla  tehdy v noci  tento úsek sestra  majitele Jowalbiny  Olive Angesová  se svým  manželem. Náhle  se ve  světle reflektorů  jejich Landcruisera  objevilo zvíře, o kterém  si zpočátku mysleli, že to  je dingo. Když se však  zastavilo,  otočilo  k  nim  bokem  a  hledělo  do buše, uvědomili si, že takto dingo nevypadá. Zvíře mělo velkou hlavu nezvyklého  tvaru a  na těle  svislé pruhy.  Rovněž jeho zadek připomínal  spíše klokana  než psa.  Později se  dozvěděli, že takto vypadá vakovlk.  Od té doby se zvíře  začalo u Jowalbiny objevovat častěji, jako by se zde usadilo.

Majitel  Jowalbiny Percy  Trezise je  zkušený pilot,  malíř a odborník  na  pravěké  skalní  kresby  domorodých aboriginů. O vakovlka se do  té doby nezajímal. Ani o  něm mnoho nevěděl. Kolem jeho usedlosti se neustále potulovala různá zvířata, ale všechny znal. Často se třeba  setkával s velikým samcem dinga, kterého si pojmenoval Brownie (hnědouš).  Už si na sebe zvykli a dingo  se nechával  i fotografovat.  S vakovlkem  je to  ale jiné.  Je mnohem  opatrnější a  k jeho  domu se přibližuje jen v noci.  Stopy, které   zanechává  v  měkké hlíně  jsou hlubší a tvarově odlišné od dinga. V okolních skalách musí mít určitě doupě, protože  zde Trezise párkrát  zahlédl nejen samce,  ale i samici se štěňaty. Pojmenoval si je Thylus a Thylene.
Když jsme  si v Jowalbině sháněli  povolení, abychom se zde mohli  na   několik  dní  utábořit,   měli  jsme  možnost   si prohlédnout  sádrové   odlitky  jejich  stop,   které  Trezise v posledních letech pořídil. Člověk by ale musel být hodně zkušený stopař, aby je rozeznal od stop obyčejného velkého dinga, i když  podle kreseb na papíře se to zdá jednoduché. Tyto odlitky  stop nepřesvědčily ani oficiální úřady o  tom, že zde vakovlk  žije a tak chtěl  Trezise získat ještě  přesvědčivější   důkazy.  Zpočátku  hlídkoval   v  lese s fotoaparátem a bleskem a  později se pokusil vakovlka chytit živého. Nafilmoval  by si ho  zblízka ze všech  stran na video a zase  pustil. Pak  by mu  snad už  uvěřili. Vyrobil  si tedy velkou past se zahradními vraty na obou koncích, ale vakovlci, jakoby se mu chtěli  vysmívat. Byli rychlejší, než mechanizmus pasti. Jednou kolem půlnoci prý Thylene vlétla plnou rychlostí dovnitř, popadla návnadu a spustila  péro pasti. Než ale vrata stačila spadnout, proběhla jimi opět ven.

Mrtvola z podzemí
Asi 30 km  na jih od Jowalbiny se  v lesích rozpadají ruiny starého  opuštěného  zlatokopeckého  městečka  Maytown.  Je to nebezpečné  místo  plné  nečekaných  přírodních  pastí. Každou chvíli zde narazíte na křovím  zarostlou kolmou šachtu v zemi, vedoucí  do opuštěného  dolu. Lidé  jsou na  nebezpečí pádu do hlubin  upozorněni  cedulemi  s  varováním,  zvířata však číst neumí. Pokud by  tam nějaké spadlo, ven se  už nikdy nevyhrabe a dole  zahyne hladem.  Mohlo by  se to  stát komukoliv, třeba i vakovlkovi  nebo   jinému  záhadnému  tvoru,   kterého  jsme v Austrálii  hledali.  Kdoví,  co  vše  by  se  mohlo  na  dně opuštěných šachet skrývat? Samozřejmě, že jsme nepropásli tuto jedinečnou příležitost a pustili se do průzkumu. Dany Mackerle se  po  laně  spouštěl  do  patnáct  až dvacet metrů hlubokých šachet  a  na  dně  se  pak  s  baterkou soukal do vodorovných chodeb. Párkrát  jsme mu dolů  spustili lopatku, ale  nacházel jen památky na zlatokopy 19. století.
Někdo si může myslet, že  to byla zbytečná práce, ale právě takto byl objeven zatím dosud jediný nález mrtvoly vakovlka na Australské  pevnině.  V  roce  1966  ji  našli  David a Jacoba Lowryové  ze  Západoaustralského  muzea  v jeskyni Mundrabilla Station v Západní  Austrálii. Spustili se na dno  12 m hluboké šachty o průměru asi dva metry,  odkud vedla přes 100 m dlouhá chodba. Na jejím konci  narazili ma vysušenou mršinu vakovlka. Páchla plísní, ale byla ještě dobře zachovalá. V hlavě zůstalo neporušené  levé oko  a jazyk,  tělo bylo  stále zcela pokryto chlupy  s  jasně  viditelnými  černými  pruhy.  Nález  vyvolal senzaci, dodnes se však vede  spor o stáří mrtvoly. Australský zoolog Athol  Douglas mrtvolu i místo  nálezu důkladně zkoumal a rezolutně  odmítl tvrzení  Lowryho,  že  je stará  4500 let. Douglas je přesvědčen, že tvor uhynul jen pár měsíců před tím, než byl nalezen,  tedy v roce 1966 a  dokládá to mnoha pádnými argumenty.

Byl to vakovlk?
Pro  kryptozoologii  je  typické,  že  k  převážné  většině pozorování neznámých  tvorů dojde neplánovaně,  čirou náhodou. Bylo to tak i v našem případě.

Kolem třetí  hodiny odpoledne jsme  se vraceli z  Národního parku Iron  Range do Archer  River Roadhouse. Všude  kolem nás byl hluboký prales a my jsme  se modlili, aby nám ještě chvíli vydržela  naříznutá  pneumatika.  Náhradní  už  jsme  neměli a široko daleko ani človíčka. Kousek  za brodem přes řeku Nichol Creek  bylo  mírné  stoupání,  a  když  jsme  se  přiblížili k horizontu, vynořil  se za ním jakýsi  pes, který zvolna klusal přímo proti nám. Na dinga byl  příliš veliký, připomínal spíše německého ovčáka. Kde by se  ale tady uprostřed hlubokých lesů bez lidského obydlí vzal?

"Zastav, co když to je  vakovlk," vykřikl jsem na Jirku. Vláďa Čech sáhl po videokameře,  kterou měl neustále připravenou při ruce,  vyklonil se  z okna  a začal  točit. Podivný  pes stále klusal proti nám. Abychom  ho nepoplašili, vypnuli jsme raději motor. Věděl jsem, že dříve či  později odbočí do lesa a to se k nám bude muset obrátit bokem. A teprve tehdy uvidíme, zda má na svém těle svislé pruhy.
Zastavil se  asi 20 m  od nás. Chvíli  nás pozoroval a  pak bleskem zmizel  v křoví. Z boku  jsme ho viděli jenom  asi dvě sekundy.  Nikdy jsme  se nedohodli,  jestli měl  pruhy nebo ne. Jeho srst na zadku byla tmavá a tak se to dalo těžko rozeznat. To, co  někteří z nás  viděli, mohly být  také jenom stíny  od žeber.   Když  jsme   po  návratu   v  Praze   zkoumali  záběr z videokamery okénko  po okénku, nebyli jsme  o moc moudřejší. Hlava  by  vakovlkovi  odpovídala,  ale  ocas  byl  spíše psí. Fotografie  jsem  proto  poslal  na  rozbor známému anglickému kryptozoologovi dr. Karlu Shukerovi, který je světový odborník na zkoumání  sporných obrázků záhadných  zvířat. . „Zvíře je to zvláštní, ale myslím, že vakovlk to není,“ četl jsem zklamaně jeho odpověď. „Má příliš dlouhé nohy a  pruhování je také poněkud jiné.“

Fotografie nestačí
Náhodní očití svědci, kteří se  v poslední době s vakovlkem setkali,  většinou u  sebe neměli  ani fotoaparát  ani kameru. Jediné dva případy,  kdy byl  vakovlk  vyfotografován vyvolaly rozsáhlé   diskuse   a   jejich   hodnověrnost   byla  nakonec zpochybněna.

O  první  fotografii,  kterou  pořídila  v  roce 1964 Rilla Martinová se vedly spory hned  od samého začátku. Nikdy nebyly zveřejněny podrobnosti, jak byla  fotografie pořízena, jak byl objekt  daleko  a  jaký  fotoaparát byl použit,  protože Rilla Martinová  odmítala  s   novináři  hovořit.  Negativ  zkoumali fotografové  z televizní  společnosti ABC,  ale potvrdili,  že není  nijak   upravován  nebo  dokreslován   a  ani  to   není přefotografovaná  reprodukce.  To   ale  nevylučovalo,  že  se nejedná o velice šikovný podvod,  jako např. nějaký model nebo podobně. Nedůvěru budil i vzhled vyfotografovaného tvora, který podobě vakovlka příliš neodpovídal. Pruhy na jeho těle  nebyly černé,  ale naopak  bílé a   začínaly už  od krku,  nikoliv od lopatek.
Druhá fotografie pochází z roku  1984 a pořídil ji domorodý stopař  Kevin Cameron.  Po pravdě  řečeno, není  to jen jediná fotografie,  ale  celá  série  fotografií.  Zpočátku  vzbudily veliký zájem a  nadšení, ale brzy byly i  v Cameronově příběhu objeveny trhliny a nesrovnalosti.

"Když jsem  zvíře uviděl, hrabalo  u kořene stromu,"  vyprávěl Cameron novinářům. "Abych při  plížení nezpůsobil hluk, svlékl jsem  si šaty  a jen  ve  spodních  kalhotech jsem  se k  němu přiblížil na deset metrů. Tvor byl tak zaujat hrabáním, že ani neslyšel  cvakání závěrky  fotoaparátu. Až  teprve při  šestém snímku   zvedl  hlavu,   krátce  na   mne  pohlédl   a  zmizel v křoviskách."

S fotografiemi dělal Cameron velké drahoty. Byl přesvědčen, že mají  obrovskou cenu  a tak  je ukázal  je jen několika lidem. Chtěl je prodat do novin za  53 000 dolarů. Nakonec se jej ale přece jen australským  zoologem Douglasem podařilo přesvědčit, aby souhlasil  s publikováním alespoň  dvou snímků v  časopise New  Scientist.  Po  zveřejnění   fotografií  se  zvedla  vlna kritiky. Čtenáři si všimli,  že stíny předmětů na fotografiích byly  rozdílné, takže  snímky  nemohly  být pořízeny  těsně za sebou,  jak Cameron  tvrdil, nýbrž  v rozpětí  několika hodin. Přitom zvíře  bylo stále v naprosto  stejné poloze. Při dalším rozboru  byl  na  jednom  snímku  objeven  stín muže s puškou, ačkoliv    Cameron    tvrdil,     že    vakovlka    vystopoval a vyfotografoval   sám.  A   vynořovaly  se   další  a   další nezodpovězené otázky. Proč nebyla na žádném snímku vidět hlava zvířete (neustále ji zakrýval  balvan), když přece sám Cameron řekl, že při posledním snímku na něj vakovlk pohlédl? Proč byl negativ rozstříhán  a některá okénka  chyběla? Cameron přestal na podobné  dotazy odpovídat a od  roku 1985 se po  něm slehla země. Zoolog Douglas, který  rozjel kolotoč kolem Cameronových fotografií,  si   to  vysvětluje  tak,   že  Cameron  vakovlka zastřelil a teprve pak ho naaranžoval pro fotografování. Hlava byla zřejmě  výstřelem poškozena a proto  musela být ukryta za balvan.  Jelikož  se  asi  Cameron  obával  pokuty  za  zabití vzácného zvířete,  odstěhoval se a  přerušil veškeré kontakty. Jak to bylo ve skutečnosti, se už ale asi nikdo nedozví.
Fotografie, jako  důkaz v kryptozoologii už  dnes asi těžko obstojí. Dá se  lehce zfalšovat a tak jí  nikdo nevěří. Naději má zatím  stále ještě film.  Ale pozor! Nesmí  být z digitální kamery!  Tomu dnes  už taky  nikdo nevěří.  Na počítači se tam totiž  dá  vkopírovat  cokoliv.  Třeba  i  párek  vakovlků  se štěňaty.

Ivan Mackerle
Fantastická Fakta č 9/00 a č. 10/00

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode