Potřeboval Nittaewo oltář?

Poslední srílanské „divoké hobity“, tajemné trpaslíky s načervenalým ochlupením a zahnutými ostrými drápy, upálili v jeskyni primitivní domorodci. Byl to trest za to, že jim hobiti kradli jídlo a požírali děti.

Obyvatelé Srí Lanky krčí nechápavě rameny. Slovo „nittaewo“ jim nic neříká. Přitom podle kryptozoologů je to největší záhada tohoto ostrova. Běžní lidé ale asi mají jiné starosti, než se zajímat o divokého muže – hobita, který obýval prales na východním pobřeží. Konečně, jak by o něm něco věděli, když v těchto těžce přístupných končinách žili jen Védové, původní obyvatelé ostrova, kteří už skoro vyhynuli. Ale právě ve védských legendách se mluví o nittaewo, primitivních lidech malého vzrůstu s dlouhými ostrými zahnutými drápy, se kterými odedávna bojovali. Byli asi metr vysocí s dobře stavěným tělem pokrytým načervenalým ochlupením. Chodili vzpřímeně jako člověk, ale mluvit neuměli. Cvrlikali prý jako ptáci.

Chlípní trpaslíci
O trpaslíku nittaewo se zmiňoval už Plinius v 1. století, ale bližší zprávy o něm přivezl až marocký cestovatel Ibn Batuta ve století čtrnáctém. Tehdy znali nittaewa domorodci z celého ostrova, i Sinhálci a Tamilové. Někteří si dokonce drželi nittaewa doma jako opici. Býval prý ale někdy nebezpečný - když samec zatoužil po mladé sinhálské dívce, jen těžko se  ubránila. „Moje dcera jednou vstoupila do místnosti, kde jsme toho trpaslíka měli,“ vyprávěl Ibn Batutovi jeho hostitel, „a on se na ni začal sápat. Dcera ho křikem zaháněla, ale marně. Chlípný trpaslík dosáhl svého. Nittaewo byl jako nepříčetný, pevně ji svíral v náruči a tak jsme ho zabili.“

Nejvíce zpráv a údajů o těchto pidilidech se zachovalo mezi nomádskými Védy. Obývali totiž stejné území, divoké a pralesem hustě zarostlé hory Mahalenama v jihovýchodní části ostrova. Dodnes je to prakticky neobydlené místo, jehož část byla přetvořena v národní park Yala East plný divokých slonů a levhartů. Kvůli odlehlosti ho navštěvuje jen málo lidí a navíc byl v letech 1985 až 2003 zavřený kvůli občanské válce mezi Sinhálci a Tamily. Ještě i dnes se tam občas střílí a celá jihovýchodní oblast ostrova je stále nebezpečná, plná vojenských hlídek.

Genocida v jeskyni
Nittaewové se sdružoval do malých tlup, obývali jeskyně a skalní průrvy v džungli nebo si stavěli ve větvích stromů plošiny chráněné střechou z velkých listů. Živili se tím co sebrali, od plžů po ptačí vejce. Na rozdíl od Védů neuměli používat nástroje ani zbraně pro lov, takže svou kořist museli obklíčit, vrhnout se na ni a rozsápat ji dlouhými drápy. Dokázali tak ulovit nejen myši, veverky a zajíce, ale i jeleny a varany, ba i krokodýly. Jejich divokost a krutost naháněla Védům hrůzu a tak se v jejich lovištích neodvažovali lovit ani sbírat med. Někdy to ale trpaslíci přehnali a rozsápali spícího Véda, nebo chodili krást jejich sušené maso. Když pak začali unášet a požírat védské děti, trpělivost přetekla. Védové zahnali hobity do jeskyně, vchod zatarasili dřevěnými kůly a zapálili. Oheň hořel tři dny, a jeho žár vzal život celé populaci nitteawů, jak aspoň praví tradice Védů. Kdy k této přelomové události došlo se už v roce 1914 snažil dovědět americký historik a novinář Frederik Lewis. Jeho védský informátor se mu svěřil, že jeho předkové se vypálení osobně zúčastnili. Bylo to před čtyřmi generacemi, tedy kolem roku 1775. Paradoxem je, že Védové žijící v oblasti Mahalenamy vymřeli pár generací poté a s nimi se stratil i údaj o poloze jeskyně. Nález koster dosud vědě neznámých malých hominidů by byl pro antropology úžasný, a tak v roce 1963 kapitán srílanské armády A. T. Rambukwelle zorganizoval expedici do Mahalenamy. V místě Kudimbigala je rozsáhlý skalní systém jehož stovky jeskyní obývali buddhističtí mniši už v prvním století před naším letopočtem. Expedice tam provedla několik zkušebních výkopů a objevila ulity měkkýšů, obratle varana a krunýř želvy, tedy zvířat, která sloužila divokým nittaewům za potravu. I když malou lidskou kostru nenašli, byl kapitán Rambukwelle přesvědčený, že to byl přežívající druh australopitéka. V pralese mezi jeskyněmi ale objevili i podivnou stavbu z kamenů, připomínající miniaturní Stonehenge. Védové jim prý potvrdili, že to byl „oltář nittaewa“. Objekt bohužel nevyfotografovali, dnes existuje pouze jeho kresba, kterou na základě jejich popisu vytvořil o pár desítek let později britský filmař divoké zvěře Charith.

Oltář patří mnichům
Voják v maskáčích se samopalem přistoupil k našemu autu a nedůvěřivě si nás prohlížel. Do této výbušné oblasti na jihovýchodě Srí Lanky, kde stále dochází k teroristickým útokům, přece turisté nejezdí?! Náš řidič mu sinhálsky cosi vysvětloval a on po chvíli přemlouvání zvedl závoru. Cesta do skalního komplexu Kudimbigaly, kde kdysi žil nittaewo byla volná. Chtěli jsme tam najít kamenný oltář, o kterém mluvil Rambukwelle, a pokusit se najít i vypálenou jeskyni. A kdoví, jestli nittaewa náhodou někde nezahlédneme… Třeba tenkrát neuhořeli všichni a ještě jich zde pár přežívá. Tvrdí to alespoň španělský antropolog dr. Salvador Martinez, který tady jednoho viděl v roce 1984. Vydával prý nesrozumitelné zvuky a rychle zmizel v hustém pralese.

Čekali jsme, že se budeme muset džunglí prosekávat, ale z místa, kde skončila cesta a auto jsme museli odstavit, vedla dál úzká pěšinka. Mezi skalními stěnami se občas objevila jakási svatyně dostavěná z cihel pod kamenným převisem nebo v ústí jeskyně. Všechny byly opuštěné. Nečekaně jsme potkali starého mnicha s vyholenou hlavou zabaleného do červeného roucha. Žije tady sám a v jedné svatyni už léta medituje. Kamenný oltář z obrázku, který jsme mu ukázali znal, ale nemá prý s nittaewem nic společného. Postavili si ho mnichové z Kudimbigaly k meditacím. Prostřední kámen jim sloužil jako sedačka a kameny v polokruhu symbolizovaly ochranná božstva. Mnich nás k němu dovedl a usedl na něj k meditaci. Kde je jeskyně, v níž oheň vyhladil populaci nittaewa ale nevěděl. V okolí je jeskyní mnoho.

Cestou džunglí se náš sinhálský průvodce náhle zastavil, zvážněl a položil si prst na ústa. Blížilo se k nám praskání ve větvích a pak se z houští vynořil… nikoliv nittaewo, ale divoký slon. Srdce jsme měli až v hrdle, ale slon se nás polekal taky. Chvíli nerozhodně stál a pohupoval chobotem. Pak se za ním houští zase zavřelo.

Védové už v lesích kolem Kudimbigaly nežijí. Museli jsme za nimi do jejich rezervace, hluboko do vnitrozemí do vesnice Kota Bakinaya. Žije jich tam už jenom pár a stále chodí polonazí s lukem a šípy nebo sekyrkou. Jejich náčelník nás obřadně přijal, vyprávěl o historii a problémech tohoto utlačovaného kmene, ale k divokému muži nittaewo nám nic nového neřekl.

Odkud se vzal?
Kromě pověstí bohužel neexistuje na nittaewy žádná hmatatelná památka a tak je dnes těžké určit, kdo vlastně byli. Antropolog Osman Hill předpokládal, že se mohlo jednat o druh pitekantropa nebo javánského muže, který přežíval v izolaci ostrova Srí Lanka. Jiní hledali vysvětlení v malé etnické skupině negritů - drobných černochů, žijících v dlouhotrvající izolaci v jihovýchodní Asii. Jejich poslední zbytky můžeme najít na Filipínách nebo na ostrovech Adamanu. Skeptici ale tvrdí, že to byl jen obyčejný medvěd malajský, nejmenší příslušník čeledi medvědovitých nebo vzácný červený druh medvěda pyskatého. Ten má dlouhé zahnuté drápy, kterými drásá termití hnízda a často stojí na zadních. Je myslím zbytečné k tomu dodávat, že Védové to odmítali s tím, že medvěda pyskatého dobře znají a nikdy by si ho nespletli. Zůstává tak ještě vysvětlení kryptozoologů, podle kterých to byl vědě dosud neznámý primát nebo vzdálený příbuzný člověka, jenž se z neznámých důvodů vyvinul do podoby pidičlověka. Podobný tvor nazývaný orang pendek (krátký muž) je dodnes občas pozorován domorodci na nedaleké Sumatře. A nedávné objevy malých lidských koster na filipínském ostrově Flores jenom dokazují, že tam souběžně s moderním člověkem žili jeho příbuzní, mrňaví pravěcí hobiti. „Vědci mají už dlouho podezření, že vývoj lidského rodu neprobíhal tak jednoduše, jak se píše v učebnicích,“ podotýká suše objevitel koster „kapesních pralidí“ profesor Richard Roberts.

Ivan Mackerle
mf PLUS č.6/2008

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode