Po stopách hraběte Drakuly

Jeli jsme ustavičně do kopce, jen chvílemi jsme sjížděli prudce dolů, ale v podstatě jsme neustále stoupali. Pojednou jsem zjistil, že kočí zastavuje koně na nádvoří velkého pobořeného zámku. Z vysokých tmavých oken nepronikal jediný paprsek a zvětralé cimbuří se rozeklaně rýsovalo proti obloze zalité měsíčním světlem.

Bram Stoker, Drakula

Mezi svazky v mé knihovně stojí hrdě na čestném místě salátové vydání románu „Drakula“, které jsem vláčel v torně po celém Rumunsku. Román, který napsal v roce 1897 anglický spisovatel Bram Stoker, je celý věnovaný upírům a jejich obětem. Vypravuje se v něm o sedmihradském hraběti, jenž byl zaživa mocným vojevůdcem a politikem ve své vlasti a je již několik set let pohřben v hrobce svého polozříceného hradu v Transylvánii. Není však normálně mrtev, je upírem, tj. „není živý a není mrtvý“, vychází z hrobky a saje krev živým. Prostřednictvím mladého anglického advokáta si zakoupí v Londýně dům a odpluje tam. Na lodi se ukrývá v bednách, jež obsahují hlínu z jeho transylvánské vlasti.

V Londýně zničí život několika lidí a způsobí, že se po smrti rovněž stanou upíry. Úsilím tří mladých mužů a starého učeného lékaře je však vypátrán, podle starých pramenů je objevena jeho podstata a činnost a nalezeny proti němu zbraně. Posléze je pronásledován zpět do Transylvánie, zneškodněn a tím je zároveň jeho duše osvobozena z upírství.

Román Drakula, vydaný jen v Anglii pětadvacetkrát (v češtině vyšel v roce 1970 v Klubu čtenářů), mnohokrát zdramatizován a zfilmován je v podstatě topografií vampyrismu, téměř vědeckou formou sepsané pojednání o nadpřirozenu, zasazené do rámce skeptického devatenáctého století. Děj románu je na první pohled vymyšlen, včetně tajemné Transylvánie, hraběte Drakuly i jeho zpustlého hradu. Rozebereme-li však podrobněji některé údaje textu z hlediska geografického i historického, zjistíme překvapující věc, že není všechno jen fantazie.

Životopis Drakuly

Transylvánie existuje. Asi uprostřed Rumunska, mezi Kluží, Bistricí, Brašovem a Sibiu, ležela země hraběte Drakuly – Transylvánie, jinak Sedmihradsko.

Existoval i Drakula, jinak Vlad IV. Jeho otci říkali Dracul, což znamená rumunsky čert, a Dracula znamená čertův syn. Drakula měl však ještě jinou přezdívku, pod kterou ho dnešní Rumunsko zná lépe – Vlad Tepes, čili Vlad Napichovač. Tuto přezdívku mu vynesla jeho záliba odpravovat protivníky, provinilce i prostě kohokoliv kdo byl právě nablízku, tak, že jej pomaloučku napichoval na kolmo vztyčený kůl. Počet jeho obětí se odhaduje na více než sto tisíc. Drakula se nám zkrátka jeví jako sadistický psychopat, překonávající své současníky v krutosti i přes veškeré pochopení historika pro dobu a situaci, ve které žil.

Vlad Drakula se narodil roku 1431 a záhy se ujal vlády nad značnou částí dnešního Rumunska s hlavním městem Tirgovištěm. Usiloval o zachování samostatnosti, což mohl dosáhnout jedině manévrováním mezi uherským králem Matyášem Korvínem a tureckým sultánem Mehmedem. I když se mu to šest let celkem dařilo, byl si vědom, že toto balancování na ostří meče nemůže trvat věčně a proto se připravoval k boji. Dne 20.září 1459 přikázal vybudovat z Bukurešti, která ležela na strategickém místě, pevnost. Tato listina se zachovala a je to také první historická zmínka o dnešním rumunském hlavním městě. Záhy odmítl platit poplatky sultánovi a podle pravidla, že nejlepší obrana je útok, zaútočil se svým malým vojskem v roce 1461 proti obrovské turecké moci. Toto tažení a děs, které Drakulovo jméno šířilo, přimělo sultána Mehmeda Dobyvatele, aby proti němu postavil ještě mohutnější armádu, než potřeboval k dobytí Cařihradu. Turečtí vojáci při protiofenzívě pochodovali k Tirgovišti značně deprimujícím špalírem dvaceti tisíc krajanů naražených na kůl. Drakula byl posléze tureckou přesilou poražen a jeho hrad Poenari u města Curtea de Arges zbořen. Vlad unikl téměř samojediný (jak správně uvádí ústy svého upířího hrdiny Bram Stoker) Fagarašskými horami a uchýlil se k uherskému králi Matyáši Korvínovi. Ten mu však, jako odpůrce jeho politiky nezávislosti, poskytl místo azylu žalář. Neodvážil se svého vězně rovnou zlikvidovat, ale rozhodl se jej znemožnit a zkompromitovat tím, že o něm dal rozšiřovat hrůzyplné traktáty. V těchto traktátech Drakula například rozpoltí svou vlastní ženu, aby se podíval, zda je těhotná, donutí cikánskou tlupu, aby se navzájem požrala, sezve žebráky z celé země k hostině do domu, který uzamkne a zapálí i s hosty, nebo sám stoluje pod lesem kůlů, na nichž jsou naraženy umírající oběti.

V zajetí u krále Matyáše – jak oznamoval jeden traktát – sekal Drakula dobrotu: „Na to král opětovně udělal Drakulu vojvodou a od těch dob konal napořád mnoho dobrého“. V listopadu 1476 padl kdesi u Bukurešti v boji s Turky, ve stáří čtyřiceti pěti let.
 
Kam zmizel hrad?

Trosky Drakulova hradu „Poenari“ stojí na vrcholu příkré skály u města Curtea de Arges v místech, kde horní tok řeky Argeše protíná Fagarašské hory. Podle románu Bram Stokera by však Drakulovo upíří sídlo mělo ležet dvě stě kilometrů severněji, někde v Borgoském průsmyku přejmenovaném dnes na průsmyk Birgaului. Měl tedy Drakula více hradů, anebo je pravdou tvrzení, že v průsmyku Birgaului ani v jeho širokém okolí hrad není a nikdy nebyl, že jej tam Stoker, který v Rumunsku nikdy nebyl, umístil omylem?

Zašel jsem do kartografického archívu a pátral v těch nejstarších mapách Balkánu, ve velice podrobné Schedově mapě rakouského generálního štábu z roku 1856 i v rumunském historickém atlasu, vydanému v loňském roce. V průsmyku Birgaului opravdu nebyla ani stopa po hradu či nějaké ruině. Že by se Bram Stoker skutečně zmýlil?

Vše naznačuje, že spisovatel měl dobré, ba výtečné informátory. O jednom z nich se sám v románě zmiňuje jako o „příteli Armínovi z Budapešti“. Nebylo obtížné zjistit, že tento „přítel“ byl budapešťský orientalista a historik Arminus Vambery, který v osmdesátých letech 19. století několikrát navštívil Londýn, kde se patrně se Stokerem seznámil. Zdálo se mi proto vyloučeno, aby se Stoker dopustil omylu v údaji, pro román takřka klíčovém. Jak se ale o existenci hradu v průsmyku Birgaului přesvědčit? V románu je cesta anglického advokáta Harkera popsána z Mnichova až do Drakulova hradu takřka krok za krokem. A tak jsem se rozhodl, že si za hrabětem Drakulou zajedu.

Kamarády jsem k účasti na výpravě dlouho přemlouvat nemusel. Jednomyslně jsme se shodli v tom, že jediný dopravní prostředek, který připadá v úvahu pro jízdy křížem krážem divokou krajinou východních Karpat je „vodník“. Pod touto přezdívkou se skrývá starý vojenský obojživelný vůz s dobrými terénními vlastnostmi. Já i Franta jsme vlastnili tohoto válečného veterána a ze zkušenosti jsme dobře věděli, že výprava s vodníkem přinese mnohem více zážitků než cesta s obyčejným automobilem. Po přípravách, spočívajících hlavně v důkladné technické prohlídce obou vodníků, jsme vyrazili. Cesta ubíhala pomalu, ale příjemně. Široké maďarské roviny vystřídalo Rumunsko. Podle knihy o Drakulovi jsme cestu přerušili v Koloszváru, dnešní Kluži.

Další den jsme pokračovali dál do Bistrice. Míjeli jsme řeky a potoky, jejichž široké břehy pokryté oblázky svědčily o častých záplavách, přesně jak to popsal Bram Stoker.

Nebýt velké cedule BISTRITA, ani bych nevěřil, že město, do něhož jsme vjeli, je ona románová Bistrice, poslední výspa civilizace před krajinou plnou upírů, vlků a divokých cikánských tlup. Představoval jsem si ji jako malebné starobylé městečko s dřevěnými domky a kostely, ležící na úpatí strmých hor. Ve skutečnosti jsme projížděli městem se zděnými domy, moderními obchody a spoustou parků, ležícím v rovině. Hory byly daleko, nebylo ještě ani vidět vrcholky. Sem tedy dorazil v předvečer svátku sv. Jiří románový hrdina pan Harker. Zde byl ubytován ve starobylém hotelu „Corona de Aur“, který mu doporučil sám Drakula. Byl jsem poněkud překvapen, jak snadno jsme se doptali na uvedený hotel. Abych se přiznal, počítal jsem v duchu s tím, že už nebude existovat. Když jsme před ním plní nedočkavosti stanuli, tvářili jsme se asi poněkud vyjeveně. Mohutný supermoderní hotel nedávno vystavěný měl s tím, který jsme hledali společné pouze jméno. Bylo třeba pátrat dál. Po několika hodinách se nám podařilo zjistit, že bývalý hotel Corona de Aur skutečně ještě dnes stojí, i když dnes už slouží jiným účelům. Vstup do jeho dvora je prý hned vedle obchodu s textilem v ulici Calea Armatei Rosii. Srdce mi poskočilo radostí. S knihou Drakula pod paží jsem se vydal na uvedenou adresu. Bylo to frekventované místo blízko středu města, takže jsem musel hodně přimhuřovat oči, abych duševním zrakem uviděl místo dodávky stojící před průjezdem, černý dostavník s vozkou na kozlíku. Kolem chodící rumunské dívky mě neustále strhávaly do věku přiléhavých džínsů a minisukní. Vzal jsem si na pomoc ohmatanou knihu a nalistoval stránku, kde Bram Stoker ústy pana Harkera vypráví:

„Nikdy mi nevymizí z paměti pohled na dvůr hostince a zástup křižujících se malebných postav, stojících kolem širokého klenutého průjezdu, za nímž bylo vidět listoví oleandrů a pomerančovníků, vyrůstajících ze zelených květináčů, rozestavěných uprostřed dvora.“

Nedočkavě jsem vzal za kliku vrat. Ovanula mne typická vůně staveniště. Uprostřed dvora byla místo květináčů hromada písku a různého stavebního materiálu, opodál seděla skupinka dělníků. Když mne zahlédli s fotoaparátem v ruce, rozpačitě vstávali a zvedali poházené lopaty. Rychle jsem namířil fotoaparát vzhůru na dřevěné pavlače lemující dvůr, párkrát stiskl spoušť a pak raději po anglicku zmizel.

Z Bistrice do průsmyku Birgaului je to ještě přesně 50 km. Ráz krajiny, kudy jsme projížděli přesně odpovídal popisu Brama Stokera. „Při cestě stálo mnoho křížů, občas jsme potkali žebřiňák, na kterém seděli skupiny venkovanů v malebných krojích.“ Jak se sklánělo k večeru a my stoupali průsmykem, začalo se silně ochlazovat a houstnoucí soumrak jako by stmeloval stíny stromů v jedinou tmavou mlhovinu. S rozsvícenými reflektory jsme pokračovali v jízdě tmavým lesem a hledali vhodné místo k přenocování. Zastavili jsme v jedné rokli kousek od silnice, rozdělali oheň a připravili večeři. Chumáče šedi, jež se vznášely místy mezi stromy, v nás vyvolávaly podivně záhadný a slavnostní pocit. Konečně jsme byli v místech, o kterých jsme zatím jen s příjemně šimravým pocitem hrůzy četli ve strašidelném románu.

Pozdě v noci jsem se probudil s pocitem, že někdo potichu obchází kolem stanu. Jako bych z venku slyšel dech a slabounké cinkání. Posadil jsem se ve spacím pytli a poslouchal. Plátno stanu se občas osvětlilo vzdáleným bleskem a ve vzduchu bylo cítit  těžkou, tísnivou předtuchu bouře. Ať jsem napínal sluch sebevíc, nezaslechl jsem už nic podezřelého a tak jsem po chvíli opět usnul. Ráno jsme našli za stanem konzervu z včerejší večeře pečlivě vylízanou, lesknoucí se jako zrcadlo.

V místech, kudy prochází hranice mezi bývalou Transylvánií a Bukovinou, tedy poblíž místa, kde románový hrdina Harker přesedl do Drakulova kočáru a odbočil někam do lesů, stojí dnes pár roztroušených domků – Piatra Fintinele. Přesto, že od rána pršelo, potkávali jsme občas pastevce v širokých černých kloboucích. U jednoho z nich jsme zachytili první stopu. Byl to stařec, který neuměl ani německy ani anglicky, ale při slově Drakula, což bylo zase jediné rumunské slovo, které jsme znali my, ožil a ukazoval na pár kopců, rýsujících se v mlze proti vzdálenému hřebenu hor. Jediná odbočka vedoucí tím směrem byl šíleně rozbahněný koňský úvoz, který se prudce svažoval dolů a mizel někde mezi stromy. Raději jsem dlouho neuvažoval, neboť bych zaručeně dospěl k tomu, že pustit se dolů je hotové šílenství, a s našimi trumfy v podobě širokoprofilových terénních pneumatik, samosvorných diferenciálů, pohonu na všechna kola a plíživého terénního převodového stupně, jsme se dali do boje se svahem. Cesta byla rozbrázděná hlubokými koryty vymletými vodou, která lomcovala předními koly a kdykoliv jsem se pokusil přibrzdit neustále se rozjíždějícího vodníka, abych zmírnil nárazy, vůz se začal smekat po blátivé klouzačce vůbec nereagující na řízení. Zaliti potem jsme skončili pod svahem s vodníkem napříč cesty. Před námi se rozprostřela velká zvlněná planina táhnoucí se až ke vzdáleným kopcům. Osamělé smrky nebo jejich skupinky dodávaly krajině smuteční ráz. Na tachometru naskakovaly kilometry, ale kvalita cesty se nelepšila. Stále jen hluboké bahno a obrovské louže skrývající pod svým povrchem nepříjemná překvapení. Ale byla to cesta. Jen jednou jsem udělal chybu, že jsem se pokusil objet jeden velmi nepříjemný úsek po louce. Stálo nás to půl hodinu perné práce s vyprošťováním vozu z bažiny, při kterém jsme se bořili téměř po kolena do černé břečky. Promočeni a zastříkáni blátem jsme zastavili u jednoho osamělého domku, abychom si protáhli těla, polámaná od neustálých otřesů a zeptali se na cestu. Navzdory nečasu nabídl se nám asi dvanáctiletý chlapec, že pojede s námi aby nám ukázal cestu. Cíl naší výpravy byl už na dosah ruky.

Otázky zůstávají

Jako už několikrát v životě, blížil jsem se i nyní k místu, které jsem si v duchu kreslil týdny a měsíce. Skutečnost byla pokaždé jiná než představy. Obavy a pochybnosti mě nutili ke spěchu. Přijížděli jsme k úpatí strmého kopce, který se tyčil k obloze zatažené olověnými mraky. Vozy jsme nechali stát na kraji lesa a rozběhli se k vrcholu – rychlostí přiměřenou kapacitě dechového ústrojí. S těžkou kamerou přes rameno jsem šplhal po strmém svahu, přidržoval se kmenů a větví a lapal po dechu. Kolem byl hustý les a neproniknutelné křoví. Konečně stromy zřídly, svah se narovnal a já stál na vrcholku. Ještě udýchaný jsem se nedočkavě rozhlížel. Žádná věž se zvětralým cimbuřím, žádná budova, žádná zeď. Všude jen plno kamenů zarostlých kapradím a křovisky. Tady že býval hrad? Upřímně řečeno, cítil jsem určité zklamání. Kamarády jsem našel na druhé straně vrcholku jak diskutují nad jedním místem. Chlapec tam byl také. Ukazovali na nízký val vedoucí na obě strany a ztrácející se v hustém porostu. Michal se vydal po svahu jedním směrem a za několik minut se objevil z druhé strany. Teď už nebylo pochyb. Byly to zarostlé zbytky hradeb, táhnoucí se kolem celého vrcholu. Neprodleně jsme se pustili do práce. Metr za metrem jsme zkoumali prostor uvnitř „hradeb“, prolézali křoviska a nahlíželi do každého zákoutí.

Kameny, tráva a zase kameny.

Náhodný návštěvník by asi nikdy toto místo nespojoval s drakulovskou historií.

Usedl jsem na jeden z kamenů pod stoletým bukem na samotném vrcholku kopce a zalistoval v románu.

„…Octl jsem se teď v zámeckém křídle ležícím o jedno poschodí níž, víc doprava než pokoje, které jsem znal. Z oken jsem zjistil, že se tyto pokoje táhnou po jižní straně zámku a že okna posledního pokoje vedou jak na jih, tak na západ. Pod oběma průčelími zela hluboká propast… K západu se táhlo široké údolí a v dálce za ním se tyčily vysoké rozeklané hradby hor, korunované nesčetnými vrcholky, kde srázné útesy byly porostlé jeřáby a hlohem, jejichž kořeny se zachytily ve spárách, trhlinách a škvírách skal…“

Odtrhl jsem oči od stránek. Skutečnost byla poněkud jiná. Zámek se již dávno rozpadl v hromadu suti a zarostl trávou. Zůstalo jen široké údolí na západě, odkud jsme přijeli, a hradby hor, táhnoucí se na všech stranách. Místo hluboké propasti na jižní straně byl jen strmý a skalnatý svah.

Z úvah mne vyrušil Franta, který se vracel se dvěma rýči (stálou výbavou vodníků), kompasem a měřícím pásmem. Dalo by se předpokládat, že párkrát hrábneme rýčem do valu a narazíme na zbytky hradeb. Vyhloubili jsme však příčnou sondu do hloubky skoro dvou metrů a zdivo nikde. Další sonda dopadla podobně – v osmdesáti centimetrech jsme narazili na písek. Franta si vybral místo mezi balvany na západním svahu a byl úspěšnější. Objevil úlomek opracovaného kamene, do kterého byly vytesány dvě velké osmičky. Ačkoliv jsme ihned pečlivě prohledali a prohrabali okolí nálezu, po ostatních částech kamene, které by doplnily nápis, jako by se slehla zem. Byl to náš první a taky poslední nález.

Podle románu byl pravý domov krále upírů v rozvalinách staré kaple ve spodní části hradu, kde byla hrobka s jeho rakví. Vážní archeologové a historici naproti tomu tvrdí, že hrobka Vláda Drakuly je v klášteře na ostrůvku Snagov uprostřed stejnojmenného překrásného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Drakula byl prý pohřben pod těžkou kamennou deskou v podlaze přímo před oltářem, aby jeho duše byla snáze vykoupena z mimořádně těžkých hříchů. Zdálo by se, že existence skutečného hrobu ukončí jednou provždy různé úvahy milionů drakulovských fanoušků a milovníků gotických hrůz o možnosti „posmrtného působení“ Drakuly-upíra v karpatských údolích. Ale oficiální otevření hrobu v roce 1931 zamotalo situaci ještě víc. Hrobka byla prázdná! Obsahovala jen zvířecí kosti a velmi staré rumunské nádoby. To byl pochopitelně další impuls pro lidskou fantazii, potvrzení toho, že Drakula se stal upírem. Na ostrově byly podniknuty rozsáhlé vykopávky, při kterých se našlo hodně koster stojících kolmo, jak byly kdysi nabodnuty na kůl. Nepoznamenaný hrob poblíž dveří kaple obsahoval lidské kosti, útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. To vše bylo dopraveno do bukurešťského Historického muzea, odkud to však zase záhadným způsobem zmizelo.

Podle jedné teorie bylo tělo jednou vyhrabáno Drakulovými nepřáteli a přeneseno do jiného hrobu.

Podle jiné teorie je Drakula stále ještě v hrobě, jenže hlouběji než se před tím kopalo. Horní hrob se zvířecími kostmi měl jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od skutečného hrobu, který je pod ním. Tohoto způsobu se užívalo k utajení některých hrobek i v Egyptě.

Zmizení kostí a ozdob z muzea vysvětleno nebylo.

V létě je snagovské jezero a okolí oblíbeným rekreačním místem Bukurešťanů, ostrov sám je však osamělý a opuštěný. Stále ještě se tu udržují pověsti o kostele potopeném pod hladinou a o tom, že se jednou Drakula vynoří z jezerních hlubin.

Otazníků kolem Drakuly je tedy stále ještě dost. Možná, že naše příští výprava poodhrne roušku tajemství kolem této nesmrtelné legendy.

Ivan Mackerle

Mladý svět, č.31, 1976

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode