Po celém světě se nacházejí místa, kde jakoby neplatily přírodní zákony. Magnetické kopce, do kterých vyjíždějí cyklisté bez šlapání a auta bez nastartovaného motoru, kde se láhve kutálejí po svahu vzhůru a rozlitá voda teče nahoru.

   To se mi snad jenom zdá, prolétlo mi hlavou a znovu jsem se vyklonil z okénka automobilu. Potůček vedle silnice ale skutečně tekl proti směru naší jízdy a my jsme přitom sjížděli z kopce do údolí. „Ta voda teče opačně,“ zvolal jsme na osádku vozu. Nechápavě se na mne podívali a pak už s úžasem hleděli na zázračný úkaz odehrávající se na vrcholu průsmyku mezi mongolskými vesničkami Tachilt a Žargalant. Pospíchali jsme ale na letadlo do Ulán Bátaru a tak nebyl čas zastavit, abychom tento úkaz blíže prozkoumali. Později jsem toho litoval, ale naštěstí záhadný mongolský kopec není jediný na světě.

   Taková místa, kde zdánlivě neplatí přírodní zákony a voda tu teče do kopce, jsou skoro ve všech státech. Například v brazilském městě Belo Horizonte jezdí rozdováděné děti na kole do kopce bez šlapání po skoro půl kilometru dlouhé ulici pojmenované Burákovská. Podle brazilčanů totiž burské oříšky zvyšují mužskou potenci a způsobují, že „některé věci“ stoupají. To samozřejmě nevysvětluje, proč tady stoupají (do kopce) i vozidla. Místní si myslí, že to způsobuje magnetizmus, a v zemi na vrcholu kopce kam vede ulice je magnetická železná ruda. Každý, kdo rozumí fyzice jistě ví, že toto jednoduché vysvětlení je nesmyslné. 

   Podobné místo je i v Italii poblíž vesnice Rocca di Papa. Na kraji úzké Via dei Laghi zastavují hlavně o víkendech auta a italské rodiny se tu baví tím, že nechávají na asi sto metrovém úseku kutálet láhve a plechovky od nápojů nahoru do kopce.   

                Přesvědčte se sami

 V Mongolsku jsme neměli čas tento jev blíže zkoumat, a tak jsem zajásal, když jsem se dozvěděl, že podobný magnetický kopec je i u nás nedaleko Českého Dubu. Hned za Hodkovicemi nad Mohelkou ve směru na Český Dub je prý na silnici č. 278 před levou zatáčkou asi dvěstěmetrový úsek, kde jedete jako se zabržděným kolem, ačkoliv to tam na kopec vůbec nevypadá. Těsně před tím místem býval na asfaltu nápis „los magnetos“. Přestože nápis na silnici je už dnes setřený, místo jsem nakonec našel, ale byl jsem zklamán. Obyčejná rovinka. Jezdil jsem tam několikrát oběma směry, ale žádný neobvyklý odpor nebo protisílu jsem nezaznamenal.

   Zato další nedaleký „magnetický kopec“, kde zdánlivě neplatí zákony gravitace mne uchvátil. Je sice už v Polsku, ale jen kousek od české hranice ve vesničce Karpacz na úpatí Sněžky. Ani jsem se tam nemusel dlouho vyptávat. Místní taxikář se jenom usmál a popsal mi cestu do ulice Stražacká. Vedla k lanovce na horu Kopa a byla nově vyasfaltovaná.

   Stál jsem na jejím okraji v mírném stoupání a tu nedaleko mne zastavilo osobní auto. Řidič vypnul motor a pak se k mému údivu jeho auto začalo pomalu samo rozjíždět do kopce před námi. Když mne tiše míjelo, zahledl jsem okénkem osádku vozu, která se rozpustile smála mému překvapení.

   Podobným způsobem se zde baví mnoho řidičů. I autobusáci k údivu všech cestujících vyjíždí tento kopeček na volnoběh. Otevřel jsem láhev z umělé hmoty, vylil vodu na asfalt a ohromeně jsem přihlížel, jak teče po silnici nahoru. To přece není možné. Položil jsem proto na silnici vodováhu a ta k mému překvapení ukázala, že mírný kopeček přede mnou se vlastně svažuje dolů. Klame mne tedy zrak nebo přístroj? Kdyby zde byla nějak porušena gravitace, ovlivnila by i vodováhu a ta by pak pochopitelně ukazovala špatně. Zjistit výškový rozdíl mezi mým stanovištěm a vrcholem zdánlivého kopečku v zatáčce přede mnou by se dalo pouze vyhodnocením satelitních snímků nebo nivelací z nějakého vzdáleného místa neovlivněného zdejší gravitační anomálií. Na takovou práci jsem neměl výbavu, ale uvědomil jsem si, že kartografové už jistě krajinu podrobně měřili a z přesné mapy s vrstevnicemi by se možná dalo něco vyčíst. Mapu jsem si sehnal, a skutečně, podle ní je ta zatáčka, která se zdá být na vrcholu stoupání naopak o jeden metr níže než jsem stál. Neuvěřitelné. Že by lidské oko bylo tak nespolehlivé?

                     Zrakový klam?

   O neshodě mezi zrakovým vjemem a skutečností se můžeme přesvědčit v nesčetných hříčkách se zrakovými klamy v podobě různých geometrických obrazců. Díky vedlejším čarám zasahujícím do pozorovaného předmětu je narušeno vnímání a vzniká dojem zkreslení geometrie. Ač se to nezdá, čtyřúhelník na vedlejším(?) obrázku je čtverec s rovnoběžnými stranami. V důsledku jeho překrytí přímkami sbíhajícími se do pyramidy však vzniká dojem, že čtverec je nahoře širší než dole. Možná, že nějaký podobný geometrický klam vyvolává dojem, že silnice přede mnou stoupá, ačkoliv se ve skutečnosti svažuje dolů.

Rukou jsem si odstínil z pohledu stromy a celou levou část okolní krajiny, pak pravou část a nakonec jsem si vykryl veškeré okolí, takže jsem viděl jen silnici, ale stále bych mohl přísahat, že cesta stoupá.

   Člověk rád pochybuje, stejně tak se se slastným pocitem nechává šálit. Magnetické kopce, kde se věci chovají úplně jinak, než se od nich očekává budou asi trvale lákat člověka

svou bláznivou tajemností. Pravdou ale je, že žádný z těchto tajemných kopců není typický kopec na první pohled. Vždy je to rovinka, která se jen trošinku svažuje nebo stoupá. Takže, přece jen zrakový klam?

 Ivan Mackerle