VĚŘÍTE NA STRAŠIDLA?

29.01.2009 13:30

 

 VĚŘÍTE NA STRAŠIDLA?

 

Dnešní racionální člověk, zajímající se hlavně o peníze a hromadění majetku, ve svém ustavičném spěchu životem asi ani netuší, že romantický svět strašidel nezmizel v nenávratnu, ale stále jako křehký kvítek na některých místech přetrvává. Stačí se jen ve vhodnou chvíli zeptat kastelánů, průvodců nebo údržbářů, kteří žijí delší dobu na nějakém starém hradě či zámku. A hned se zaposloucháte do příběhů, někdy hrůzostrašných, jindy zase usměvavých, avšak vždy spojených s existencí něčeho neznámého, pro co nemáme logické vysvětlení. Dozvíme se o místech, kde se občas ozývá klepání, nářek a další podivné zvuky, kde se samovolně otevírají dveře a pohybují různé předměty, kde se dokonce zjevují různé přízraky. Zkrátka tam - jak se lidově říká - straší!

 

Třásl se i pes

     Citlivý člověk často pozná strašidelná místa už podle toho, že tam na něj působí jakási stísněnost. Když například vstoupí do určité komnaty nebo prochází kolem nějakého místa, obrazu či kusu nábytku, zmocňuje se ho pocit neklidu a napětí. Člověk ani pořádně neví, čeho se bojí, pouze podvědomě cítí, že zde něco není v pořádku. Jedno takové místo je třeba v erbovním sále hradu Roštejn. Mnoha návštěvníkům se tam už udělalo nevolno a museli rychle odejít. Má prý to na svědomí zdejší duch Ferdinand.

     Ještě citlivější jsou zvířata, takže se u nich na těchto místech často setkáme s nevysvětlitelným chováním. Například psi majitele hradu Starý Bernštejn mívali občas panickou hrůzu ze zákoutí ve staré věži, kde bylo kdysi zazděno šest mnichů. Sedmdesátikilový čuvač Glen, silný a sebevědomý pes, se v létě ve věži rád schovával před vedrem nebo naopak před deštěm, ale občas se stalo, že ho nebylo možno za žádných okolností do věže dostat. Naježil se, kňučel a bál se vejít. Raději pak strávil celou noc venku, třeba i v dešti. Podobně se později choval i druhý pes, ovčák Don. Vběhl třeba vesele do věže, ale najednou se schoulil, začal se třást a vyděšeně koukal do jednoho výklenku ve zdi. Viděl tam něco, co my nevidíme.

     Občas ale ono „něco“ zahlédne i člověk. Bývají to různé přízraky a zjevení, někdy jenom mlhavé a neurčité, jindy mající podobu třeba zrovna té zdiskreditované bílé paní nebo bezhlavého rytíře. Jedno z míst, kde se prý dodnes tu a tam zámecký duch zjeví je zámek Březnice. Duch patří bývalému prokurátorovi Přibíku Jeníškovi z Újezda, který se zasloužil o popravu českých pánů po bitvě na Bílé hoře v 17. století. Za to ho postihla i s celou rodinou kletba. Zemřelo mu všech osm dětí a on po smrti nenalezl klid. Dodnes neustále bloudí po zámku a občas se i zjeví. Bývá to prý nejčastěji na schodech u obrazu s popravou českých pánů nebo v knihovně. Jednou tam přespávala inspektorka z Památkové péče a v noci ji probudil závan vzduchu. Otevřela oči a uviděla, jak se v knihovně otevírají dveře a jakási mlhavá světelná postava prošla celou místností až k oknu a tam opět zmizela. Nemusí to být ale jen v noci, kdy se duch Přibíka zjeví. Bývalá průvodkyně paní Stehlíková čistila okna a najednou se jí zmocnil pocit, že ji někdo pozoruje. Otočila se a otevřenými dveřmi do vedlejší komnaty zahlédla jakýsi stín, který prošel místností a zmizel ve zdi. Někdy je však postava naprosto zřetelná, na první pohled hmotná se všemi podrobnostmi na svém oblečení. Bývalá kastelánka z hradu Lemberk ještě se dvěma kolegyněmi viděla na nádvoří hradu skupinku lidí ve středověkém oblečení. Když si protřela oči a pohlédla tam znovu, nádvoří bylo prázdné. A právě v kapli hradu Lemberk prožila jedna z předchozích kastelánek příhodu, která ji definitivně přesvědčila, že se zde děje něco, vymykající se přirozenému vysvětlení. V noci občas slýchávala z chodby vedoucí ke kapli těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejich přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého návštěvníka počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítla baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

 

     Mnohem častěji než zjevování se různých přízraků se však ve starých hradech ozývají neobvyklé zvuky. Tím samozřejmě není myšleno praskání dřeva a občasné rány ve starém nábytku či v podlaze, které mohou nezkušeného člověka notně vyděsit. V noci, kdy je na hradě hrobový klid, takovéto zvuky působí velmi sugestivně. Dají se však racionálně vysvětlit změnami teploty a vlhkosti vzduchu. Nevysvětlené ale zůstávají zcela specifické zvuky různého charakteru, typické jen pro určitý hrad. Na Lemberku se z "bajkového sálu" občas ozýval naříkavý dětský pláč, a když tam člověk vstoupil, místnost byla prázdná a pláč ustal. Na Starém Bernštejně u Doks bylo zase slyšet velice zvláštní zpěv. Táhlý chorálový zpěv smíšeného sboru. Nezpíval slova, jen táhlé ááá. A opět, když se člověk přiblížil, zpěv ustal.

Rovněž hrad Kost má svou zvukovou záhadu. Občas se zde ozve z věže odbíjení půlnoci, ačkoliv tam žádné věžní hodiny dávno nejsou. Zůstal tam po nich jenom cimbál, ale bez paličky. Zvláštní je, že hodiny vždy odbijí půlnoc podle astronomického času a v létě nerespektují jednohodinový posun. Netřeba jistě dodávat, že věž bývá zamčená a dostat se po rozvrzaných žebřících až k cimbálu na samém vrchu vyžaduje značnou dávku odvahy. Před pár lety se skupina mladých průvodců domnívala, že to musí být dílo nějakého vtipálka, a tak se rozhodli v horní části věže přenocovat. Těsně před půlnocí se na dřevěných schodech ozvaly kroky, které pomalu stoupaly vzhůru. Odvážní hlídači rozsvítili baterky, ale s hrůzou zjistili, že celé, naprosto přehledné schodiště pod nimi je prázdné. Přesto se k nim zvuky kroků ještě po určitou dobu přibližovaly. Pro jednu dívku tato epizoda skončila nervovým otřesem.

 

 

Tajemné kroky v podkroví

     Kroky nikoho, cvakání klik u dveří a různé klepání jsou nejtypičtější projevy hradních strašidel. A právě v kapli hradu Lemberk prožila jedna z předchozích kastelánek příhodu, která ji definitivně přesvědčila, že se zde děje něco, vymykající se přirozenému vysvětlení. V noci občas slýchávala z chodby vedoucí ke kapli těžké dunivé kroky. Na strašidla nevěřila a tak byla přesvědčena, že se ji snaží někdo z jejich přátel postrašit. Rozhodla se, že si na neznámého návštěvníka počíhá. Po několik nocí hlídala v kapli s baterkou v ruce hned za dveřmi vedoucími do chodby, až se konečně dočkala. Těžké kroky okovaných bot na kamenné dlažbě chodby se opět blížily, u dveří do kaple se zastavily a potom se pomalu zmáčkla klika. Kastelánka rozsvítla baterku a prudce otevřela dveře. K její hrůze však byla chodba úplně prázdná.

   Jedna z prvních cest naší skupiny "výzkumníků strašidelných jevů" vedla proto právě na hrad Lemberk. S pomocí měřicích přístrojů jsme chtěli odhalit podstatu paranormálních úkazů a zjistit, jaké energie tyto jevy způsobují. Tehdy jsme experimentovali s přesným měřením teplot v jednotlivých pásmech místnosti, neboť jsme si povšimli pozoruhodné skutečnosti. Setkání se strašidly bývá obvykle doprovázeno závany chladu a poklesem teploty, jako by si "duch" přemněňoval tepelnou energii na mechanickou, aby pak mohl otevírat dveře, pohybovat různými předměty, zkrátka a dobře, aby mohl strašit. Fyzikové teď jistě namítnou, že to odporuje druhé termodynamické větě, ale jak chcete donutit nehmotná strašidla, aby respektovala pozemské přírodní zákony hmoty. Smutné ovšem bylo, že strašidla většinou nerespektovala ani naše přání, aby se před námi vůbec nějak projevila.

   Během filipo-jakubské noci 1980 za úplňku jsme proseděli v lemberské kapli mnoho hodin, aniž se cokoliv zvláštního přihodilo. Minula půlnoc a my jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že se opět s žádným strašidlem nesetkáme, ale pak přišlo náhlé překvapení. Plamen svíčky, která hořela vedle měřicích přístrojů začal poskakovat a kmitat jako v silném větru. Žádné závany vzduchu jsme přitom necítili. Současně se přímo nad námi ozvalo trojí hlasité a zřetelné klepnutí. Všichni jsme ztichli a zatajili dech. Chvíli bylo ticho a pak se v podkroví nad námi ozvaly těžké kroky, které pomalu kráčely nad celou kaplí od jednoho kraje ke druhému. Poprvé jsem pocítil, jak mne strachem zamrazilo. Seděli jsme bez hnutí a překvapeně hleděli ke stropu. Naše silácké řeči, jak strašidlo chytíme za flígr, byly ty tam. Pak jsme se ale přece jen vzchopili, vzali baterky a vydali se nahoru po schodech prozkoumat místnost nad námi. Opatrně jsme otevřeli dveře a v překvapení jsme se zastavili. Očekávali jsme, že vstoupíme na obrovskou půdu rozměrů kaple pod námi, kde v prachu na podlaze objevíme stopy toho, kdo kráčel napříč celou půdou. Byli jsme však v malé podkrovní místnosti, oddělené svažující se střechou od vedlejšího zastřešeného prostoru nad zbytkem kaple. Aby mohl někdo kráčet tak, jak jsme dole slyšeli, musel by projít z této místnosti střechou ven a pak opět střechou projít na vedlejší půdu, kde by musel asi pět metrů ve své procházce pokračovat. Zkrátka to, co jsme před chvíli všichni slyšeli, bylo technicky neproveditelné. Dodávat, že prach a staré pavučiny zde nebyly vůbec porušeny je, myslím, už naprosto zbytečné.

     Něco podobného zažil i můj přítel dr. Tomáš Bednařík, pracující v archivu na hradě Křivoklát. V srpnu roku 1992 prováděl v hejtmanském paláci hradu vyúčtování vstupného z právě skončené výstavy, a jak tak seděl a počítal, zaslechl náhle nad hlavou podivné kroky. Jako by tam šel nějaký starý člověk a táhl za sebou těžké břemeno. První, co ho napadlo bylo, že nějaký návštěvník vlezl na půdu. Sice nebylo jasné, kudy by se zvenku do podkroví dostal, ale kročeje se ozývaly tak věrohodně, že ho ani nic jiného nenapadlo. Zavolal na údržbáře a společně se vyšplhali na půdu. Ač pátrali sebevíc, neviděli nic, než všudypřítomnou vrstvu prachu. A v něm žádné stopy. Teprve teď si uvědomil, že případný chodec by musel ve směru, kde ho slyšel, projít nejméně třikrát silnou zdí. S omluvou údržbáři se zase vrátil ke svému výkazu. Neuplynula ani čtvrthodinka a tajemné kroky se ozvaly znovu. Jako by šel neznámý zpátky. Tomáš mrkl z okna a viděl, že údržbář stojí ještě na schodišti a baví se tam s jedním průvodcem. Rychle na ně zavolal. Přiběhli okamžitě. Kroky v podkroví byly ještě zřetelně slyšet. „To není možné,“ řekl údržbář a tentokrát lezli na půdu tři. Výsledek byl stejný, jako před několika minutami. Nikde ani stopa.

   Fotoaparát a videokameru tahám na své výpravy za strašidly zatím zbytečně. Na rozdíl od různých zvuků a kroků nejsou optická zjevení příliš častá. Svědci většinou vyprávějí o mlhavých a neurčitých obrysech jakýchsi přízraků, někdy však i o zcela zřetelných postavách ve starodávném oblečení.

Kde se nachází "onen" svět?

   Známý francouzský astronom Camile Flammarion v jedné své knize vydané roku 1925 napsal: Strašidelné výjevy jsou nejvýše rozmanity, nedají se stejně vysvětlovati, majíce různé příčiny. Některé jsou výkonem duší nebožtíků, jiné zase bytostí neviditelných, jichž povaha zůstává nevysvětlena, jiné vycházejí z lidských ústrojí, jež působí nevědomě.

I dnes rozdělují výzkumníci paranormálních jevů strašidla do dvou odlišných skupin. V první jsou jevy, které se vážou k určité osobě (tzv. poltergeist), v druhé zase jevy, které se vážou k určitému místu (hradní strašidla). Okultisté tvrdí, že to jsou duchové zemřelých nebo jiné astrální bytosti, které jsou neustále přitahovány ke světu fyzickému. Může to způsobovat výčitka svědomí zločince, či naopak touha oběti po spravedlivé odplatě. Tito duchové jsou

sice neviditelní, ale za určitých podmínek se mohou částečně nebo úplně materializovat (zhmotnit) a pak je můžeme vidět. Bývá to hlavně v noci, protože denní světlo působí na astrální shluky rozkladně. Energii pro materializaci mohou získat z nějakého citlivého člověka, proto se také lépe daří tyto jevy uměle evokovat s pomocí média, než trpělivě čekat, až vhodné podmínky nastanou a bytosti se samy zjeví.

   Zato parapsychologové přistupují k výkladu strašidelných jevů čistě technicky. Předpokládají, že vše způsobuje dosud neznámá psychická energie vysílaná lidským mozkem a stále hledají její fyzikální podstatu. Na astrální bytosti, duchy a cizí inteligemce nevěří. Za vším vidí pouze dosud neodhalené schopnosti lidského mozku. Strašidla vysvětlují teorií "záznamu" nebo "energetického otisku". Dojde-li někde k silnému vyslání psychické energie, na příklad při tragédii nebo vraždě, neviditelný obraz umírajícího se zaznamená v okolí, nejčastěji ve zdech budov, kde zůstává dlouhá léta. Občas při vhodných podmínkách dochází k přeludnému oživování úryvků starých dramat, tedy k jakýmsi strašidelným projekcím toho, co se již jednou na tomto místě událo.

   Nejblíže pravdě je však asi vysvětlení z pohledu transperzonální psychologie. Strašidla jsou jen nehmotné obrazy, zjevující se před naším vnitřním zrakem. Proto jsou fyzikálně nezachytitelné. Tyto přeludy k nám pryští v okamžicích rozšířeného stavu vědomí z hlubin naší duše, z dosud neprobádané oblasti "jiné reality", kde žijí svůj vlastní život, nezávislý na naší vůli. Jsou součástí onoho "vesmíru v nás", přístupného normálnímu člověku v běžném životě jen málokdy.

S magnetofonem na číhané.

   Jak je ale potom možné, že subjektivní zážitky někdy zanechávají objektivní stopy? Po Černé paní z milotického zámku zůstávají na podlaze otisky bosých nohou z černé mazlavé hmoty. Mému příteli Jirkovi Brandýskému, purkrabímu z hradu Kost, se zase podařilo nahrát na magnetofon zvuk zlaťáku, poskakujícího po desce stolu, který prý hází duch Oldřicha Felixe na hradě Kost. Zvuk tedy musel být skutečný!

   Magnetofonové nahrávce Jirky předcházely děsivé zážitky. Když poprvé nocoval v jenom ponurém hradním pokoji na Kosti, vzbudilo ho drnčení a poskakování postele, ve které ležel. Vyskočil z ní a rozsvítil, ale v místnosti nikdo nebyl. Z dřevěné postele se dál ozývalo vrzání a skřípání, jakoby se chystala před jeho očima rozpadnout. Po chvíli, jako mávnutím proutku zvuky ustaly a postel se opět uklidnila. Vlezl si do ní zpět, ale do rána už oka nezamhouřil. O několik dní později, když měl v pokoji opět nocovat, položil si na noční stolek diktafon, aby se v případě opakování předešlého zážitku přesvědčil, že to nebyl jenom sen. Diktafon před usnutím zapnul a nastavil jeho automatiku tak, aby sám začal nahrávat, když se ozve nějaký zvuk. Tentokrát noc proběhla klidně. Když si však ráno ze zvědavosti kazetu přehrál, objevil tam nahrané zvuky, připomínající cinknutí a drnčení, jako když zlaťák dopadne na dřevěnou desku a ještě po ní chvíli poskakuje. Asi za týden později, při jeho další návštěvě hradu se vše opakovalo. Celou noc spal klidně, ale diktafon opět nahrál ony stejné zvuky.

   Jelikož nahrávky nebyly moc kvalitní a nedalo se z nich mnoho zjistit, rozhodl jsem se, že v místnosti přenocuji také, ale s profesionálním magnetofonem a citlivým mikrofonem. Obklopen přístroji na měření různých fyzikálních polí jsem proseděl v posteli celou noc, ale nic jsem neviděl, neslyšel ani nenahrál.

"Každému se nepodaří setkat se hned napoprvé s našimi strašidly," chlácholil mne ráno kastelán pan Knop. "Jsou někdy nedůvěřivá a asi jste je s těmi vašimi přístroji vylekal," smál se. "Jednou zde spala průvodkyně, mladá studentka, a v noci ji probudilo, jak s ní někdo stahuje přikrývku. Myslela si, že si kamarádi dělají legraci, ale když otevřela oči, spatřila bledé postavy ve staromódním oblečení, které se nad ní skláněly a zblízka si ji udiveně prohlížely. Strachem vykřikla a tu se postavy rozplynuly jako mlha. Příští noc přespal v pokoji její bratr, ale o toho strašidla neprojevila vůbec žádný zájem."

Musel jsem dát panu Knopovi za pravdu. Kdyby to bylo tak jednoduché a strašidla se kdykoliv ukázala každému, dávno už by na nich nebylo nic romantického a záhadného. Mohli bychom se na ně chodit dívat, třeba do tohoto pokoje, jako na zvířata do zoologické zahrady. Jedno mi však stále vrtá hlavou. Když už si vybírají určité lidi, kterým se zjeví, proč si také vybírají jen určité magnetofony, na které se nechají nahrát?

    Projezdili jsme ještě mnoho dalších hradů, slyšeli jsme mnoho podivných historek, mluvili jsme s mnoha očitými svědky i s různými odborníky. Jedni dokazovali, druzí vyvraceli, všichni vedli spory o to, zda se jedná jen o obyčejné fyzikální jevy a náhody, nebo je v tom skutečně ještě něco jiného, tajemného, dosud neprozkoumaného. A já sám jsem stále tam, kde jsem byl na začátku. Nevím. I když jsem prožil mnoho příhod, pro které nemám vysvětlení, naprosto přesvědčivé důkazy o tom, že to způsobují neznámé neviditelné bytosti jsem zatím nezískal.

 

Ivan Mackerle

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode