Nepolapitelný PÉRÁK

17.06.2009 16:33

 

 

Zjevoval se hlavně v noci. V dlouhém černém plášti a v botách opatřených silnými pružinami, které mu dodávaly neuvěřitelnou schopnost - skákat vzduchem do obrovské výšky i dálky. Často hladce přeskočil zeď a někdy i dům jediným velikým skokem, kterým zmařil všechny pokusy ho dopadnout. Do obličeje mu nikdo pořádně neviděl, jen oči mu prý občas zářily jako baterky. Lidé mu začali říkat "pérák".

 

                 Postrach nacistů

   Dodnes se neví, kdo to vlastně byl. Náměsíčný cirkusový artista nebo vynalézavý bojovník proti nacistům? Pérák se totiž objevil někdy uprostřed války, když vrcholila nacistická hrůzovláda a nenávist k okupantům. Z šera protileteckých zatemnění, dodávajících zcela jiný, tajemný a strašidelný ráz místům, ještě nedávno tonoucím ve světle, začala vystupovat záhadná postava, děsící především nacisty pro svou nepolapitelnost. A lidé, i když se ho zpočátku báli, začali v něm vidět svého hrdinu, odvážného protivníka násilnicky surových německých okupantů. Jeho věhlas se rychle šířil a současně narůstaly povídačky o jeho schopnostech. Zprvu dokázal unikat metrovými skoky, pak přeskočil autobus, brzy už vyšehradské hradby a záhy překonaly jeho schopnosti naprosto možnosti člověka. Pérák nabýval rysů přízraku. Bylo ho možno potkat ve dne i v noci, zjevil se uprostřed velkoměsta, na okraji dělnické kolonie i v polích. Nikdo však pořádně nevěděl jaké má cíle. Chtěl jenom děsit lidi nebo cíleně škodit Němcům a kolaborantům? Mnozí tvrdili, že nacistům poškozoval výzbroj a prováděl sabotáže na jejich technice. Na svých pérech byl nepolapitelný, vždy svým pronásledovatelům unikl. Ale zase se ukázal jako vysoká černá postava proti nebi, procházel se po plzeňských střechách, strašil u kapličky v Drahelčicích na Kladensku, děsil svítícím křížem noční chodce u Hořesedel. V Brně čekávalo mnoho lidí na Francouzské ulici, aby ho pozorovali na střeše jednoho domu. Objevoval se hned tu a hned zase zcela jinde. Především však řádil v Praze. K jeho zamilovaným místům patřily vedle Vyšehradu i Olšanské hřbitovy, Židovské pece, Bránický lom, ale také Košíře a Šárka. Ve vnitřní Praze si pérák oblíbil Karlovo náměstí. Ale nebylo čtvrti, kde by se byl neukázal. Podle svědectví pana Zíky a paní Wagenknechtové, přepadl na žižkovské Ohradě esesáky, jinde vyděsil pochodující četu wehrmachtu a neušetřil ani oddíl vládního vojska.

   Když ale ve Vysočanech začaly ženy ze strachu odmítat chodit do továrny na noční směny, Němci se rozzuřili. Citelně to poškozovalo německou zbrojní výrobu a bylo nutno s ním skoncovat. Paní Miluše Svobodová, bývalá pracovnice Archívu hlavního města Prahy, byla svědkem, jak přepadové oddíly Sicherheitsdienstu pořádaly v Libni na péráka dlouhé honičky, avšak bez výsledku.

   "Velký zátah na péráka se odehrál i na Žižkově," vzpomíná dodnes zase Jiří Klinger z Kobylis. "Můj známý, již zesnulý Josef Špiling, který tehdy pracoval na dráze, ho zahlédl na vlastní oči." Pozdě večer se vracel z práce domů Husitskou ulicí, ale zastavili ho po zuby ozbrojení němečtí vojáci. Celá oblast kolem dnešního Tachovského náměstí byla vojensky uzavřena, objevil se tam prý pérák. Panu Špilingovi se nechtělo zdlouhavě obcházet uzavřený úsek a tak se pokusil projít jednou zkratkou. Na konci ulice nedaleko železniční závory ale narazil na vojáky znovu. Byl na ně divný pohled. Stáli u zdi jako kamenné sochy a u nohou jim nehybně seděli psi, jakoby se něčeho báli. V absolutním zlověstném tichu se najednou ozval zvuk blížícího se vlaku a když kolem závory začaly projíždět první vagóny, odněkud se vynořil černý stín. V ten okamžik začali vojáci zuřivě střílet ze samopalů. Černá postava se odrazila od země, přeskočila přes projíždějící vlak a pak řadou velkých skoků zmizela mezi stromy ve tmě žižkovského kopce. Pomalu jedoucí vlak bránil vojákům, aby se za ním mohli rozběhnout. To černé skákající "něco" na pana Špilinga tehdy silně zapůsobilo a celá příhoda s ním otřásla.

   Pan Jiří Klinger, kterého záhada péráka hodně zaujala, hledal další svědky. Měl výhodu v tom, že v dětství bydlel na Žižkově a válku ještě pamatuje. Díky znalosti tehdejšího prostředí a vzpomínek na místní obyvatele se mu podařilo najít paní, která péráka nejen viděla, ale dokonce s nim zápasila. Paní Jarmila V., která ještě žije, ale nechce už s nikým hovořit tehdy bydlela na Tachovském náměstí na Žižkově. V létě 1943, když ji bylo 27 let se vracela večer z rande domů. Když byla u dveří svého domu a chtěla jít dovnitř, náhle seskočil ze stromu u chodníku nějaký muž celý v černém a chtěl se s ní dostat do domu. Snažila se ho odstrčit, ale byl příliš silný. Tak ho prudce kopla a rychle vběhla do domu. Když za sebou zavírala dveře, stačila ještě zahlédnout, jak se muž odrazil a jedním ohromným skokem vyskočil do výšky zpět na strom a zmizel ve větvích. Bylo prý to strašidelné. Za pár dní na to vypukla honička na péráka německými vojáky uvedená výše.

   Po porážce nacismu se pérák doslova vypařil a tak budeme dnes už jen těžko hledat odpověď na otázku co to bylo.

 

                  Převlečení lidé?

   Pokud by se někdo domníval, že pérák byl jenom mýtus a sloužil lidem jako jakási moderní náhrada blanických rytířů během okupace, tak je na omylu. Dr. Miloš Pulec z Národopisné společnosti při ČSAV provedl v šedesátých letech rozsáhlou anketu na celém území republiky a zjistil, že tradice o pérákovi žila už dávno před nástupem nacistů, ještě dlouho před okupací. Na Jihlavsku se ukazoval v letech 1936 až 1937, když jej lidé vídali přeskakovat jedoucí vlak na trati z Německého Brodu do Humpolce. Ale ještě dávnější kořeny našel dr. Pulec v severozápadních Čechách, zvláště na Mostecku a Lounsku. Jako péráci zde vystupovali kostelníci a jiní činovníci římsko-katolické církve, kteří v tomto zakuklení chtěli lidem nahnat strach a odvrátit je od vystupování z církve. Krátce po 1. světové válce se totiž mezi horníky začalo šířit ateistické hnutí a pérák měl sloužit jako zmodernizovaná náhrada středověkého čerta. Místo rohů, ohonu a kopyt si kostelníci navlékali vysoké boty na pérách a masku koňské hlavy se svítícíma očima. Někteří byli odhaleni a dle vyprávění svědků dokonce zbiti. Paní Křížové z Loun vzpomínala, jak jeden farář z Hněvína tajně promítal jakousi laternou magikou světelné obrazy skákajícího strašidla, takže se horníci z Mostu báli tudy sami chodit z odpolední směny domů. Podobný případ, ale z válečné doby vystopoval nedávno Ladislav Louthan z Liberce. Od paní Lhotákové z Držkova nad Železným Brodem se dozvěděl, že jeden farář zde v noci promítal do údolí obrazy skákajícího panáka vždy, když tudy projížděla německá vojenská kolona.

   Přirozené vysvětlení se nakonec našlo i pro péráka strašícího za protektorátu v Jihlavě. Byl černý, nesmírně dlouhý a pronásledoval zejména ženy u hřbitova a v odlehlé uličce pod hradbami zvané V důlkách. Nosil velké boty na pérech, dřepem se odpichoval od země a přeskakoval prý i prkenné ploty, jimiž byla ulička V důlkách lemována. Podle zápisu z jihlavského Muzea Vysočiny ho nakonec německá policie dopadla. Byl to pomatený německý zahradnik Hanus, který byl po válce odsunut.

 

          Nezranitelný a nesmrtelný mimozemšťan

   Pérák ale není jen česká specialita. Podobné strašidlo se objevovalo v Londýně už v roce 1837. Mělo špičaté uši, ostré pařáty a planoucí oči. Nosilo černý plášť a skákalo vzduchem jako na pérách. Angličané ho pojmenovali Springheeled Jack (Skákající Jack). Zdálo se také, že Skákající Jack je odolný i proti střelám. Když v roce 1877 pronikl do Britské vojenské základny a neuposlechl rozkaz stráží, vojáci na něj zahájili palbu, ale nijak mu tím neublížili. V Anglii se naposled objevil v Liverpoolu v roce 1904. Pak se natrvalo přestěhoval do Spojených Států. I tam udivoval svou schopností přeskakovat vysoké ploty a bez potíží unikat svým pronásledovatelům. Oblíbil si oblast Cape Cod v Massachusetts, kde byl v letech 1938 až 1945 mnohokrát viděn a pronásledován. Bylo ale zřejmé, že se nemůže jednat stále jen o jedno a totéž individuum. Tak dlouho by přece nemohl žít, a kromě toho se často objevil ve stejnou dobu na zcela různých místech. Zdá se být rovněž vyloučeno, že by se tímto způsobem bavily generace vtipálků. Neuvěřitelné skoky až do výšky 6 m, popisované očitými svědky by nedokázal ani ten nejobratnější muž i kdyby měl na nohou ony pověstné boty s pružinami. Nejspíš by si při tom zlámal kotníky. Někteří badatelé proto začali spekulovat, že Skákající Jack nebyl člověk, ale "někdo" z jiné dimenze či cizí planety. Dokládají to případem z roku 1953 v Houstonu ve státě Texas. Nepolapitelný skokan tam vyskočil na strom a pak jednoduše zmizel. Bezprostředně poté se prý ozvalo silné zasyčení a na obloze se objevilo UFO.

   V roce 2001 zachvátila panika se záhadným skákačem celé okolí indického města New Delhi. Nočními ulicemi se začal potulovat děsivý "opičí muž", a přepadal místní obyvatele. Připomínal příšeru, která jakoby vyskočila přímo z hororu. Lidské tělo s opičím obličejem, hrozivé, rudě planoucí oči a obrovské drápy. Vyděšení lidé volali policii a první zranění s krvavými škrábanci po celém těle začali vyhledávat lékaře. Úřady se zpočátku snažili uklidnit obyvatelstvo tvrzením, že to je jenom obyčejná vzteklá opice, potulující se městem. Volně se pohybující opice hledající potravu je skutečně možno běžně potkávat v mnoha indických městech, ale popisovaný "opičí muž" byl úplně něco jiného. Nejen, že byl veliký jako člověk, ale nosil jakousi kombinézu a měl ocelové drápy. Lékaři si také povšimli zvláštní skutečnosti, že žádný z poraněných nebyl infikován vzteklinou, jak bývá běžné u případů pokousání či podrápání divokými opicemi. 

   Útoky záhadného tvora přibývaly a s nimi i narůstal strach mezi lidmi. Obyvatelé městečka Kela Bhatta se snažili nestvůru zastrašit střelbou z pušek do vzduchu, ale ta se hned příští den objevila v nedalekém Anand Viharu. Stovky lidí s holemi v ruce celé hodiny pročesávali město, avšak bez úspěchu. V noci ale opičí muž zase zaútočil. Probudil a napadl tři dělníky z průmyslové oblasti Bulandshahr Road a chystal se je zabít. Jen tak, tak se mu ubránili. Zanedlouho poté v předměstské čtvrti Chhaprola pronikl v noci přes otevřenou verandu do bytu dr. Saroj Sharmové. Sousedi zaslechli její křik a přispěchali ji na pomoc, ale záhadný tvor zmizel v temnotách. Stačil jí však ještě podrápat celé břicho.

 "Setkal jsem se s nim ve vedlejší ulici," popisoval o hodinu později policistům Ganesh Jha svůj zážitek. "Ta bestie se přikrčila a vyskočila do výšky šesti metrů! Chytila se větví stromu a než jsem se nadál, byla pryč."

   Popis záhadné bytosti v něčem připomínal pověstného "péráka", který za německé okupace řádil v Praze, v něčem zase tajemného "muřího muže", děsícího v šedesátých letech obyvatele Virginie v USA. Nikdo tehdy nezjistil co to bylo a kde se to tady vzalo. Muří muž byl porostlý šedými chloupky jako můra, na zádech měl složená velká křídla a jeho rudě zářící oči každého hypnotizovaly. Překvapoval svými letovými vlastnostmi a nehybností křídel během neuvěřitelně rychlého plachtění. Pištěl prý jako obrovská myš. Americkým policistům se záhadnou hříčku přírody nepodařilo ani ulovit ani zastřelit, přestože se o to několik týdnů pokoušeli. Objevovala se totiž stále vzácněji, až se po ní nakonec slehla zem. Vrátila se do neznámých končin, odkud pocházela?

   V africkém Zairu a Kamerunu se zase dodnes objevují "leopardí muži". To ale nejsou žádné nadpřirozené bytosti z jiných světů, nýbrž členové velmi nebezpečné tajné společnosti, uzavřené sekty rituálních zabíječů. Ovládají černou magii a dokážou se prý proměnit v leopardy tím, že se oblečou do kůže těchto šelem. Stejně jako ony pak své oběti zaživa rozsápou strašlivými železnými drápy.

   O indickém "opičím muži" se ale rozšířila fáma, že to je jakýsi indický dr. Frankenstein,, šílený vědec, který experimentuje sám na sobě s neznámým sérem. Policie si ale myslela, že se jedná jenom o nějakého zločince nebo psychopata s opičí maskou. Věřila, že ho v krátké době dopadne. Jenomže opičí muž se střídavě objevoval a vzápětí mizel na těch nejrůznějších místech, mnohdy od sebe značně vzdálených. Tisíce vystrašených lidí odeslalo své děti z města, obchody se zavíraly před setměním a mnoho lidí s večerní pracovní dobou zůstalo raději doma. Policii v Ghaziabadu se konečně 11. května podařilo chytit maskovaného muže jménem Dharmendar, ale ukázalo se, že to je jen obyčejný zloděj, který využil všeobecné paniky k vykrádání bytů.

   V noci na 13. května 2001 vzbudily dělníka jménem Vinod výkřiky: "Bandar aaya hai! (opičí muž je tady!) Celý rozespalý vyskočil v hrůze z okna v prvním patře. Pád nepřežil. Následující den zase sedmadvacetiletá těhotná žena při bezhlavém úprku před obávaným netvorem upadla na schodech a i ona v nemocnici svému zranění podlehla. Úřady se snažily zabránit masové hysterii, ale moc se jim to nedařilo. Nikdo totiž dosud nepodal vysvětlení, kdo se pod maskou hrozného opičího muže skrývá. Není divu, že mezi lidmi kolovaly spekulace, že to je mimozemšťan nebo dálkově ovládaný robot.

   Jak rostla panika, zvětšovaly se i údajné nadpřirozené schopnosti opičího muže Nejen, že dokázal vyskočit do vzduchu a zmizet, ale uměl se i rozplynout jako duch. Na prsou prý měl tři knoflíky. Když zmáčkl první, změnil se v opici, druhý mu dal neuvěřitelnou sílu a třetí ho učinil neviditelným. Lidé spekulovali, že by se jeho "ovládací panel", ukrytý pod potahem z chlupaté kůže, mohl dát zkratovat postříkáním vodou. V ulicích začaly patrolovat dobrovolné hlídky domoobrany se stříkačkami, ale opičí muž byl nepolapitelný. V noci 15. května zaútočil více než stokrát a poranil 16 lidí.

   "Protože se během tří hodin objevil na třinácti různých místech, předpokládáme, že není jediný," prohlásil komisař městské policie Suresh Roy. Lékaři kroutili hlavami nad zraněními napadených, které podle nich nepocházely ani od člověka, ani od zvířete. Mnohé krvavé rány musely být způsobeny silným třením.

   18. května 2001 opičí muž poprvé zabil. Obětí byli železniční dělník a jeden bezdomovec z Ghaziabadu. Oba měli v lebce 8 cm hluboké díry a podivné odřeniny po celém těle. Očití svědci potvrzovali, že to udělal opičí muž. V novinách se objevila informace pocházející z "vysoce postavených kruhů", že to vše má na svědomí pakistánská tajná služba ISI, snažící se oslabit národní bezpečnost Indie. Celé drama prý bylo pečlivě připraveno a má vyzkoušet pohotovost a nervy městské policie. Ta ale tvrdí, že už je na stopě a brzy začne zatýkat. Ale jako u jiných podobných případů nakonec aféra postupně utichla a zůstala neobjasněna.

   Kdo jsou tito příšerní „skákači“, ať už jim říkají opičí muž, skákající Jack nebo pérák? Jsou to ony bytosti "odjinud", které dodnes vzrušují milovníky záhad, nebo to jsou lidé ovládající šamanizmus, levitaci a umění tibetských běžců lung-gon-pa?

 

Ivan Mackerle

 

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode