Hledání pražského golema

                           KDO BYL PRAŽSKÝ GOLEM?

Píše se rok 1580. Je noc, tmavá a bezhvězdná. Za hradbami  Prahy, sídelního města císaře Rudolfa II. se opatrně pohybují  tři mužské siluety. Velký rabbi Loew a jeho dva pomocníci.  Skryti mezi stromy na bahnitém břehu řeky Vltavy jednotvárně  obcházejí neforemnou hliněnou figuru člověka a mumlají  magické formule. Ležící figura začíná na povrchu jiskřivě  žhnout jako rozpálené železo, pak náhle zchladne a zvláční.  Hrubé rysy tváře se zaoblí a na hlavě vyrostou vlasy. Rabbi Loew se k ní náhle skloní a vloží jí do zvědavě pootevřených  úst pod jazyk proužek pergamenu popsaný hebrejskými písmeny.  Postava otevře oči a váhavě se vytyčí. Neohrabaně přešlápne  na krátkých nohou a pomalu otáčí velkou hlavu k vyčkávající  trojici mužů. Není to ani člověk, ani stroj. Je to golem.

 Hliněné sochy, které procitly ze svého těžkého spánku,  mandragory, proměňující se v pitvorné mužíčky, lidské  mrtvoly, oživené kouzly čarodějů - to jsou témata, která už  po staletí rozněcují lidskou fantazii a zvědavost. V  okultních knihách se popisovaly magické praktiky, jak k  nějakému hmotnému tělesu připoutat neviditelnou astrální  bytost, démona nebo nižší část vlastní duše, a tím mu  vdechnout život. Nejjednodušší bylo oživit mrtvolu, tedy  tělo, ze kterého život pouze vyprchal, a naopak vrchol  magického umění byl oživit hliněnou sochu - golema.

 Legendy o výrobě golemů pocházejí výhradně z židovské  náboženské tradice. Jen ti nejmoudřejší a nejzbožnější  rabíni, ovládající praktickou kabbalu, takové činy dokázali.  Ke své práci většinou používali šém ha`m foráš, což je  kabbalistický opis všemohoucího božího jména. Tato  kombinovaná řada hebrejských písmen se buď odříkávala nebo  psala golemovi přímo na čelo, či na cedulku zavěšovanou na  krk. Svou zázračnou mocí způsobila, že se z hliněné figury  stal živý člověk, i když člověk nedokonalý, tupý a němý.

 "Oživit mrtvou hlínu přece není možné," namítají skeptici a  tzv. racionální lidé."Snad jenom v představách anebo ve snu."  Kdo se však zabývá starými esoterickými vědami nebo moderní  transperzonální psychologií ví, že to je možné i v tzv.  rozšířené realitě, kam se zkušený kabbalista jistě lehce  dokázal "přeladěním" svého mozku dostat. Představme si  skupinu kabbalistů, kteří po přísné askezi, půstu a  modlitbách vytvářejí na odlehlém místě trup golema,  jednotvárně kolem něj obcházejí, odříkávají kombinace  hebrejských písmen a soustřeďováním se na tato písmena  upadají do mystického tranzu, lépe řečeno rozšířeného stavu  vědomí. Pokud uměli tento stav ovládnout a vědomě řídit,  dokázali v něm konat zázraky, třeba i oživit svého golema.  Návody a popisy rituálů od španělského kabbalisty Abraháma  Abulafii z 13. století to potvrzují. Je v nich možno nalézt  extatické techniky řízeného dechu a koncentrace, navozující  transperzonální zážitky za hranicemi konvenční reality.

 Někdo se teď může mylně domnívat, že se vlastně jednalo jen o  jejich fantazii nebo halucinace. Není to však pravda. Tento  zcela odlišný svět, který se před člověkem otevře, není totiž  individuální jako sen, tedy pro každého člověka jiný v  závislosti na jeho osobním nevědomí a fantazii, ale společný  všem lidem. Každý, kdo tam vstoupí, vidí a prožívá totéž.  Přeludy, s nimiž se tam člověk setká a které by považoval za  vlastní představy, tam žijí svým samostatným životem a mohou  je spatřit i jiní lidé. Je to tedy realita - pochopitelně na  jiné úrovni, než jsme zvyklí.

Historie nejznámějšího golema

 Ve starých židovských spisech se dočteme, že rabínů, kteří  dokázali pracovat s šémem a oživit golema bylo v židovské  historii poměrně dost. Talmud vyjmenovává hned pět takových  mistrů, v pozdější době se mezi ně zařadil rabbi Eliazer z  Wormsu nebo Elijahú ben Juda z Chelmu. Ze všech legend o  golemovi je však nejznámější a nejslavnější legenda o golemu  pražském.

 Vytvořil jej prý koncem 16. století hlavní rabín pražského  židovského města Jehuda Loew ben Becalel. Tělo zformoval  z hlíny a oživil je tím, že vložil golemovi pod jazyk kousek  pergamenu s napsaným šémem. Hlavní golemův úkol byl odhalovat  zločiny svalované na židy a chránit je před útoky křesťanů.  Zpočátku vykonával i ty nejtěžší domácí práce, ale pro svou  strašlivou sílu a omezený rozum napáchal víc škody než  užitku. Každý pátek podvečer, když nastával šábes a kdy je  židům jakákoliv práce zakázána, vzal mu rabín šém z úst,  golem ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě. Jednou  však rabín zapomněl šém vyjmout a odešel do synagogy zasvětit  šábes. Golem zachvácen šíleným běsněním pudů začal řádit.  Rozmetal světnici, vyřítil se ven a začal ničit ghetto.  Zděšení lidé přiběhli za rabínem do synagogy a s hrůzou  vykřikovali co se děje. Na zoufalé prosby přerušil rabín  bohoslužbu, chvátal domů, přiskočil k zuřícímu golemovi  a vytrhl mu šém z úst. Z golema rázem vyprchal život,  zhroutil se a znehybněl. Rabín se pak vrátil zpět do  synagogy, kde znovu, od začátku zazpíval přerušený žalm  a dokončil páteční bohoslužbu. Mrtvé golemovo tělo pak bylo  ukryto na půdě Staronové synagogy, kde odpočívá dodnes. Aby  zůstalo nikým neviděno a nedotčeno, vydal rabbi Loew přísný  zákaz vstupu na půdu.

 Takto zní, velice stručně, nejrozšířenější verze legendy,  která se stala vděčným námětem pro spisovatele, básníky,  divadelní dramaturgy a později i filmaře. Paradoxem je, že  podle historiků zrovna tato legenda, na rozdíl od jiných  golemovských legend, nemá historický podklad. Rabbi Loew se  výrobou golema ani praktickou kabbalou vůbec nezabýval. V   žádné kronice, v žádném dokumentu ze 16. nebo 17. století  není o pražském golemovi ani slovo. Celý příběh byl prý  vymyšlen poměrně nedávno, někdy v polovině minulého století,  ve východním Polsku sektou Chasidů a až teprve potom se  dostal do Prahy.

 Názor, že rabbi Loew neměl s Golemem nic společného a že  legenda byla k jeho osobě připojena uměle, je dnes oficiálně  uznávaný i mezi židovskými historiky a objevuje se ve všech  naučných slovnících, vědeckých publikacích i historických  příručkách. Romantičtí obhájci golema věřící v pravdivost  legendy, což jsou většinou chasidští autoři, ale i například  Američan Gershon Winkler, však s tímto názorem nesouhlasí  a odvolávají se na jeden historický pramen, anonymní  hebrejský rukopis o golemovi, nalezený počátkem tohoto  století v archívu knihovny v Metzu ve Francii. Jejich  tvrzení, že jej sepsal současník rabbiho Loewa, jeho zeť Izák  Katz, však historikové odmítají a naopak tvrdí, že jde  o podvrh.

 Oprávněně?

 Stáří rukopisu se nedalo ověřit, protože se nikdy nedostal do  rukou odborníkům. Existuje pouze jeho přepis, který pod  názvem Nifloas Maharal vydal tiskem v roce 1909 Yudel  Rosenberg ve Varšavě. Jsou v něm uvedeny takové podrobnosti,  které se dosud v žádných jiných pramenech nevyskytly.  Konkrétní místopisné a časové údaje mně přímo vybízely  k tomu, abych si jejich pravdivost ověřil. Výsledek byl ale  žalostný. Marně jsem hledal ve starých mapách židovského  města popisovaná místa a objekty, jako byl Zelený klášter  nebo Pětiboký palác, marně jsem pátral v "Knihách svědomí" ze  16. století, uložených v Archívu hlavního města Prahy, po  soudních sporech mezi křesťany a židy. Dalo by se snad ještě  pochopit, že jsem nikde nenašel ani zmínku o ústřední postavě  rukopisu, antisemitickém dominikánovi Tadeášovi, ale  skutečnost, že bylo vymyšleno jméno českého kardinála z té  doby, už bylo na pováženou. Mezitím mi přišla odpověď   z knihovny v Metzu, že uvedený rukopis nikdy v jejich archívu  nalezen nebyl. A když jsem posléze z životopisu rabbiho Loewa  zjistil, že v letech 1584 až 1588 pobýval mimo Prahu a tudíž  nemohlo dojít k některým popisovaným příhodám, ztratil jsem  k rukopisu důvěru. Z těžkým srdcem jsem musel uznat, že  nejobsáhlejší pojednání o pražském golemovi, které sloužilo  jako podklad mnoha dalším autorům, není historický záznam  zeťě rabbiho Loewa, ani práce nějakého kronikáře, ale pouhé  literární dílo, jakýsi román polských Chasidů.

 To ovšem ještě neznamenalo, že jádro celé legendy přece jen  nespočívalo v nějaké skutečné události. Jak si na příklad  vysvětlit dodnes platný zákaz vstupu na půdu Staronové  synagogy, kam prý rabbi Loew tajně uložil golemovo tělo? Aby  se tam přece jen nějaký zvědavec nedostal, nechal rabbi Loew  dokonce strhnout schodiště na vnější zdi, a až do konce  minulého století byla vstupní dvířka na půdu ve výšce  dvanácti metrů přístupna jen s pomocí dlouhého žebříku.  Dodnes se tam musí šplhat po železných skobách. Zákaz vstupu  byl přísně dodržován a prokazatelně obnovován. Pokud byla  legenda jen vymyšlena, tak proč? Přitom půdy všech ostatních  pražských synagog byly a jsou volně přístupné.

 A jak si vysvětlit neobvyklý liturgický zvyk ve Staronové  synagoze, že se při páteční bohoslužbě zpívá žalm k počátku  sabatu dvakrát? Sami duchovní pražské židovské obce to  vysvětlují jako vzpomínku na událost, kdy rabbi Loew byl  nucen zpěv žalmu přerušit, aby zneškodnil golema, rušícího  nastávající sobotní klid. K nějaké mimořádné události, která  dala později vzniknout legendě o golemovi, tedy skutečně  došlo. Rabbi Loew musel zasáhnout proti někomu, kdo  v záchvatu zuřivosti ohrožoval obyvatele ghetta a pak ho  ukryl na půdu Staronové synagogy.

 Kdo ale byl ten někdo?

Má vlastní teorie

 Často se objevující hypotézu o umělé mechanické figuríně jsem zavrhl ihned. Mechanický panák by nemohl provádět jiné pohyby  a úkony než ty, pro které byl konstruován. Ani při poruše  vnitřního mechanizmu by golem-stroj nedokázal řádit tak, jak  praví pověst. Omezená energie pérového pohonu, který se tehdy  pro podobné mechanizmy používal, by na silácké kousky  vyvolávající hrůzu a paniku nestačila. A hlavně, tak kuriózní  aféra by neunikla pozornosti tehdejších kronikářů. Zdá se  spíše, že rozruch způsobil někdo naprosto běžný, a teprve až  dlouhá staletí z něj udělala strašného golema.

 Kdo to ale mohl být?

 Klíč k řešení této záhady jsem našel v samotném slově golem.  V hebrejštině má několik významů. Není to jenom "umělý,  magicky oživený člověk" nebo "beztvará hmota", ale i...  "blázen"! A tak mne napadla zcela nová a nečekaně jednoduchá  myšlenka, že v pozadí celé legendy stojí duševně nemocný  člověk, snad epileptik. Mám pro to samozřejmě mnoho  argumentů.

 Předně ten, že někteří duševně nemocní svým chováním golema  připomínají. Záchvaty zuřivosti, při kterých nemocný často  vyvine neuvěřitelnou sílu se střídají se stavy útlumu, či  úplné nehybnosti, tzv. stuporu. Dojem umělého člověka mohou  vyvolávat i automaticky se opakující strojové pohyby,  prováděné na příklad epileptiky v mrákotném stavu.

 Dále je velice pozoruhodné, že se pražský golem výrazně lišil  od všech ostatních golemů. Jako by mezi ty mystické úkazy  a přízraky na hranici zhmotnění vůbec nepatřil. Štípal-li  dříví, nosil vodu a jestli se s ním obyvatelé ghetta  setkávali v prostém každodenním životě, pak existoval v našem  hmotném, viditelném světě, tedy v konvenční realitě. Při  oživení se mu šém nepsal na čelo ani nezavěšoval na krk, jak  bylo zvykem, ale vkládal pod jazyk. Nevzrůstal samovolně jako  ostatní golemové, ale zachovával si postavu normálního  člověka. V této lidské podobě žil 12 let a měl také jméno  Jossile. A tak bych mohl jmenovat jeden důvod za druhým.

 Celý příběh, ze kterého postupem času vykrystalizovala  legenda o pražském golemovi, mohl tedy vypadat takto: Rabbi  Loew přijal ze soucitu za chrámového sluhu němého, duševně  nemocného ubožáka. Nebylo by divu, kdyby se všestranně  vzdělaný rabín nepokusil léčbou zmírnit nebo odstranit  občasné záchvaty ubohého sluhy. A možná, že právě vkládání  nějakého medikamentu do úst, který způsobil zdánlivé umrtvení  sluhy, mělo za následek vznik pozdější pověsti o vkládání  šému pod jazyk. Mohla k tomu přispět i skutečnost, že se  epileptikům při záchvatu dával mezi zuby kus kůže nebo hadru,  aby si nepokousali jazyk. Od toho už je jen krok ke zkazce  o pergamenu s napsaným šémem. Rozruch v ghettu však způsobila  až událost, kdy rabbi Loew zapomněl dát sluhovi medikament,  a sluha se při obzvlášť silném záchvatu dostal do ulic.  Vyděšení lidé běželi do synagogy pro rabína, který musel  přerušit bohoslužbu, a proto se ve Staronové synagoze dodnes  opakuje 92. žalm. Sluha však tentokrát při záchvatu zemřel.  Možná udušením, možná nešťastnou náhodou nebo podáním příliš  silné dávky medikamentu. Aby se nepříjemná záležitost  nerozkřikla a nedala podnět k různým povídačkám  a antisemitickým útokům, nebyla smrt oficiálně ohlášena  a sluhovo tělo bylo ukryto na půdu Staronové synagogy. Proto  vydal rabín zákaz vstupu na půdu a proto tedy žádná  historická zmínka v písemnostech a kronikách. Tajemství však  přece jen postupně proniklo na veřejnost, pochopitelně, že už  ve značně zkreslené podobě. Sluha se choval jako umělý panák,  rabbi Loew mu vkládal něco do úst... asi šém - a možná, že  skutečně právě polští Chasidé první vyslovili domněnku: Nebyl  to golem? A legenda byla na světě!

Co skrývá tajemná půda?

 Teorie zůstane teorií, pokud není věrohodně doložena. Kde  však hledat po čtyřech stech letech nějaký důkaz? No přece na  půdě Staronové synagogy! Tělo golema tam bylo uloženo, půda  pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se  tam dostal jen málokdo. Zbytky jeho těla, nebo alespoň stopy  po úkrytu by tam tedy mohly být dodnes. Samozřejmě, že jsem  věděl, že už přede mnou několik lidí na půdě golema hledalo.  Snad úplně první byl v 18. století tehdejší vrchní pražský  rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík,  pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik  minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se  po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě  viděl, nikdy nikomu neřekl.

 Další byl až v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin  Kisch. Po dlouhém vyjednávání mu byl přece jen výstup do  podkroví povolen. Přestože půda byla prázdná a golema nenašel,  naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat ve štěrku pod  podlahou. Kisch však v podlaze nehrabal a nekopal. Nebylo by  mu to ani povoleno, protože na základě pochybné legendy by  památkáři rozhodné nedovolili kopat v tak mimořádně vzácném  objektu. Staronová synagoga, pocházející ze 13. století je  totiž nejstarší dochovaná synagoga ve střední Evropě. Bylo  jasné, že by to památkáři nepovolili ani mně. Naštěstí však  dnes existují moderní přístroje, které pomocí ultrazvuku nebo  elektromagnetických vln prozáří zem i zdivo a podle jejich  odrazu je možno usuzovat, jaké předměty se pod povrchem  skrývají. Sehnat takový přístroj není pro amatérského  badatele nic jednoduchého a získat povolení, vystoupit s ním  na půdu Staronové synagogy a porušit tak tradiční zákazy už  teprve ne. Ale jak se říká - trpělivost přináší růže! A tak  po mnoha týdnech zařizování, běhání a sepisování žádosti  přece jen přišel ten kýžený den, kdy jsem se svými  spolupracovníky Michalem Brumlíkem a geofyzikem Mgr. Mirkem Bílým opatrně skládal do staletého prachu půdy plechové bedny s geofyzikálním radarem SIR-7.

 Půda Staronové synagogy je poměrně malá a přehledná. Nemá  žádná zákoutí, žádné výklenky. Dlouhá je asi patnáct metrů,  široká deset. Působí dojmem prázdné sýpky. I když jsme  nečekali, že se tam budou válet svícny, staré truhly  a hromady modlitebních knih, její absolutní prázdnota nás  přece jen trochu překvapila. Byl to vzrušující pocit,  prolézat mezi mohutnými střešními trámy tajemné půdy, stále  ještě skrývající své tajemství. Pás grafického papíru  geofyzikálního radaru se pomalu s tichým bzučením začal  odvíjet. Na záznamu se postupně objevovaly oblouky klenby pod  námi. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což  vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Náš hlavní zájem  však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi  a nad sloupy, "kde by mohlo být ledacos ukryto , jak už  naznačil Kisch. Nic zvláštního se však neobjevovalo. Žádné  cizí těleso, žádné dutiny. Když jsme přístroj protahovali nad  prohlubní druhého sloupu, přístroj zareagoval. Ihned jsme se  chopili lopatek, ale jen jsme začali hrabat, zvedl se hustý  oblak prachu. Za několik okamžiků se už na půdě nedalo  dýchat. Suť, ve které jsme se přehrabovali nebyl žádný štěrk,  jak napsal Kisch, ale směs holubího trusu, rozbitých tašek,  ztrouchnivělého dřeva a kousků ztvrdlé malty. Mezi tím kosti  a zbytky mrtvých holubů. V hloubce asi půl metru jsme konečně  narazili na něco tvrdého. Nebyly to však ani pozůstatky  člověka, ani součástka z mechanické figuríny, ale obyčejný  zmačkaný kus plechu ze střechy. Z golema rozhodně nepocházel.

 Jak jsme tedy zjistili, na půdě Staronové synagogy žádné  zbytky golema dnes nejsou. To však ale neznamená, že tam  kdysi skutečně nebyly. Na jednom trámu jsme totiž našli  vyrytý letopočet 1883. To dokazuje, že na půdě byl někdo  ještě před Kischem, kdo mohl zbytky golema odstranit. A zase  jsem hledal v archívu Státního židovského muzea jakoukoliv  zprávičku, až jsem objevil pár zažloutlých účtů a starých  dopisů, ze kterých vyplývalo, že v roce 1883 byla prováděna  oprava synagogy. Byly při ní vyměněny i ztrouchnivělé trámy  na půdě a také zřízen provizorní žebřík ze železných skob na  vnější zdi. Půda musela být vyklizena a nalezené věci prý  byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Jaké věci to byly  už ale nikdo neví. Nenašel jsem žádný soupis, žádný záznam. Prostě nic.

Samozřejmě, že existují ještě další verze golemova konce, které vysvětlují, proč golem na půdě není. Kisch údajně viděl za první světové války u jednoho haličského žida starý rukopis, ve kterém se psalo, že tělo golema bylo ukradeno z půdy ještě dříve, než byl vydán zákaz vstupu na půdu. Hned druhý den po pohřbu je tajně snesl dolů pomocník rabbiho Löwa Abraham Chájim a společně s chrámovým sluhou Pinkasovy synagogy Abrahamem Secharjou a svým zetěm Balbiererem se jej pokoušeli oživit. Marně. V té době v Praze vypukla morová nákaza a Balbiererovi zemřely dvě děti. Pokládali to za trest a tak těla dětí dal do jedné rakvičky a do druhé dali golemovo tělo. V noci ho potom potají vyvezli v rakvi za město a pochovali ho na morovém hřbitůvku na svahu Šibeničního vrchu, míli a dvě stě sáhů za novoměstskou branou. Dnes je celý kopec dávno obestavěn domy žižkovské čtvrti. Ale malý kousek hřbitova, spíše jenom symbolická památka, tam zůstal. Ostatní vzalo za své při stavebních úpravách v roce 1958 a potom při stavbě žižkovského televizního vysílače. Náhrobní kameny na hřbitůvku už jsou zvětralé, hebrejské nápisy nečitelné a jméno Balbiererových dětí jsem tam hledal marně.

Kisch věřil ve věrohodnost rukopisu a dokládal to tím, že chrámový sluha Pinkasovy synagogy Secharja skutečně v té době žil, což dokazuje jeho hrob na žid.hřbitově, nebo existence Šibeničního vrchu za Prahou, který je vidět na tehdejším plánu Prahy.

Já jsem tam ale našel několik velkých nesrovnalostí.

-         To, že rukopis Kisch nikomu neukázal a nenechal ho prozkoumat odborníky, jsem ještě pominul.

-         Ale jak by se golemovo tělo mohlo vejít do malé dětské rakvičky?

-         Datum golemovy smrti se všeobecně uvádí na Lag Beomer, tedy 33. den po velikonocích, což bylo někdy začátkem května. Kischův rukopis ale uvádí, že ho na Šibeničním vrchu pochovali 5. dne měsíce Adaru, tedy někdy v únoru až březnu. V tu dobu byl golem přece ještě živý!

-         Nejzávažnější argument je, že v té době (1593) ještě židovský morový hřbitov za Prahou neexistoval. Vznikl až o 90 let později, v roce 1680, kdy v Praze vypukla nová morová epidemie.

Mnohem pravděpodobnější tedy je, že golem na půdě zůstal až do roku 1883, kdy byla půda vyklizena pro opravu. Pokud by členové židovské obce našli mezi svatými knihami a modlitebními plášti kosti člověka, je logické, že nález utajili a vše zakopali na hřbitově. V té době totiž vrcholila nová velká vlna antisemitizmu a židé byli znovu obviňováni z vražd křesťanů a z rituálního používání jejich krve. Každý si jistě dovede představit, jaké spekulace by zveřejnění tohoto objevu vyvolalo a kolik nepřátel židů by toho mohlo zneužít

Jaký je tedy závěr? Měl rabbi Loew skutečně golema? Všeobecně  rozšířený názor, že celá legenda byla jen vymyšlena, rozhodně  není správný. Ukázal jsem, že mohla vzniknout zkreslením  docela reálné příhody. Bohužel přímý důkaz o správnosti mé  teorie jsem přes veškeré úsilí najít nemohl. Nechci se tedy  přít s nedůvěřivými historiky, že to tak skutečně bylo.  Důležité ale je, že to tak mohlo být!

 Ivan Mackerle

.