LIDOŽROUT, NEBO JENOM ZABIJÁK? 

 

    Vždy jsem se vášnivě zajímal o příšery a nestvůry z živočišné říše, skrývající se v odlehlých a neprobádaných končinách naší země. Věděl jsem, že není vůbec snadné je vystopovat, ale přesto jsem se o to mnohokrát pokoušel. Když jsem se jednou dočetl o vědě dosud neznámém lidožravém stromu z madagaskarských pralesů, který dokáže ve svých větvích uvěznit a potom postupně pohltit člověka, zajásal jsem. To není zvíře, které by se mohlo přede mnou ukrývat. Strom přece roste pořád na stejném místě a tak mi nemůže uniknout. Byl jsem si jistý, že tentokrát záhadu rozřeším a tuto zelenou příšeru najdu.

 

Ve východní části údolí, jehož nadmořská výška byla asi jen sto metrů, leželo hluboké jezero o průměru necelé dva kilometry. Jeho olejovitá voda líně přetékala do rákosím obrostlého kanálu vedoucího do tmavého lesa. Domorodci nás vedli po úzké pěšince podél potůčku, přímo do zdánlivě neproniknutelné hradby stromů. Můj společník a tlumočník Hendrick kráčel hned přede mnou a na konci průvodu šly ženy a děti. Po chvíli se všichni zastavili a začali křičet: „Tepe! Tepe!“ Potůček se zde kroutil a v jedné jeho zátočině na mýtině stál nejpodivnější strom, jaký jsem kdy ve svém životě spatřil.

Jeho kmen, zdánlivě tvrdý jako ocel, vypadal jako dva a půl metrů vysoký ananas tmavě skořicové barvy. Z kuželovité koruny o průměru minimálně půl metru se k zemi sklánělo osm lodyhovitých listů připomínajících agáve, ale dlouhých asi tři metry. V nejtlustším místě byly asi šedesát centimetrů silné a skoro metr široké. Ke konci se zužovaly do ostré špičky jako kraví roh, na vnější straně však byly poněkud vyduté a na vnitřní vypouklé. Povrch vyduté strany byl pokryt mnoha trny ve tvaru háčků. Listy visely mdle, jako bez života, i když v nich byla ukryta obrovská síla. Z vrcholku stromu odkapávala lepkavá šťáva a na všechny strany tam trčela jakási dvoumetrová chlupatá chapadla, zatím ztuhlá. Nad nimi se tyčilo k nebi šest bílých, skoro průhledných tykadel, neustále se pohybujících a kmitajících jako těla hadů. Domorodci, seskupení kolem stromu, začali náhle vysokými hlasy vřískat a ječet. Hendrick mi vysvětlil, že to je jakási jejich hymna, opěvující velký ďábelský strom. Za neustálého zpěvu obstoupili jednu mladou ženu, kopími ji dostrkali ke stromu a přinutili vyšplhat po kmeni do koruny. Když se žena s hrůzou v očích konečně postavila na vrcholku vedle chvějících se tykadel, začali na ni křičet „Tsik! Tsik!“ (Pij! Pij!). Nebohá žena se sklonila a začala olizovat medovitou tekutinu, pomalu vytékající z koruny. Vtom strom ožil. Tykadla se bleskurychle naklonila k ženě, chvíli kmitala nad její hlavou a pak, jakoby řízena démonickou inteligencí, se ovinula kolem jejího krku. Zoufalý výkřik ženy byl ihned přerušen hlasitým křikem vzrušených domorodců. Hrozné divadlo ale ještě neskončilo. Doposud ztuhlá chapadla stromu se pohnula a jedno po druhém se pomalu natáčelo ke své oběti. S brutální silou ji spoutala jako klubko hadů. A pak se pomalu, jako ramena jeřábu začaly zvedat tuhé listy. Vytvořily jakýsi gigantický květ a tiše se sevřely kolem zmítající se ženy. S obrovskou silou se k sobě tiskly stále těsněji a těsněji a po chvíli začal stékat po kmeni pramínek červené tekutiny. Byla to směs ženiny krve a medovité šťávy stromu-lidojeda. Ječící domorodci se teď plazili ke zkrvavenému kmeni stromu a vzácnou tekutinu chytali a olizovali. Odstrkávali jeden druhého a tlačili se kolem kmene, aby ochutnali příšerný nápoj. Vzrušení dosáhlo maxima a následovaly nepředstavitelné orgie. Listy stromu tepe se otevřely až teprve po deseti dnech a opět se splihle sklonily dolů k zemi. Jen bílá kostra, která z nich vypadla na zem, připomínala příšerné divadlo, jež se zde nedávno odehrálo.

 

Takto popsal své očité svědectví německý cestovatel Karl Liche v dopise polskému učenci dr. Omeliusu Fredlowskému koncem minulého století. Dopis byl otištěn v několika novinách a časopisech, a vzbudil velkou pozornost. Jako první jej uveřejnil v roce 1878 populární časopis Gräfe und Walter v Karlsruhe, a indický Mail, vydávaný v Madrasu. Následoval newyorský World a australský Register v roce 1880 a o rok později příhodu uvedl časopis vydávaný misionáři na Madagaskaru Antanarivo Annual and Madagascar Magazine. Žádný botanik, ani cestovatel se však tehdy lidožravý strom hledat nevydal, a postupně se na něj zase zapomnělo.

 

Pátrání se rozbíhá

   Novou vlnu zájmu vzbudil článek v nedělní příloze amerických novin American Weekly ze dne 26.9.1920. Žádné nové informace o stromu ale nepřinesl, pouze oprášil a poněkud zdramatizoval Licheho dopis, a přidal k tomu kreslený obrázek nahé blondýny v objetí trnitých listů hrozného stromu. Tento článek inspiroval michiganského guvernéra Chase Salmon Osborna k cestě na Madagaskar za touto botanickou záhadou. Osborn projezdil křížem krážem celý Madagaskar, ale bohužel strom nikde nenašel. Všichni domorodci, které potkal, mu však prý o stromu vyprávěli. Zážitky z jeho cesty uveřejnil opět American Weekly v říjnu 1924. A do třetice se American Weekly vrátil k tomuto tématu v lednu 1925. V článku s názvem Unikl ze spárů lidožravého stromu popisoval výpravu cestovatele W.C.Bryanta na ostrov Filipíny, kde v džungli narazil na lidské kostry ve větvích podivného neznámého stromu. 

   Reakce botaniků na tyto články byla ostrá. „Masožravé rostliny loví a konzumují pouze hmyz do velikosti několika milimetrů,“ rozčilovali se. „Člověk nebo větší zvíře se v žádném případě nemůže stát jejich kořistí.“ Vědecký časopis American Botanist uzavřel svou nelítostnou kritiku slovy: „Pole a lesy rozhodně neoplývají jedovatými rostlinami a zvířaty. Jsou mnohem bezpečnější než ulice většiny měst. Jestli existuje takový strom, jaký popisují některé bulvární plátky, nabízíme za jeho živý exemplář odměnu ve výši deseti tisíc dolarů.“ Těžko říct, zda to byla vidina této odměny, či jenom touha po dobrodružství, co vedlo v roce 1935 pátrat po stromu-lidojedu do pralesů Madagaskaru bývalého důstojníka britské armády L. Hearsta. Ačkoliv domorodce z trpasličího kmene Mkodo, kteří by ho ke svému uctívanému stromu dovedli, vůbec na ostrově nenašel, nebyl tak zcela neúspěšný. Setkal se s černošským lovcem, který mu potvrdil. že „ďábelské stromy“ tam skutečně rostou, a hluboko v lesích se dodnes tajně provozují náboženské obřady spojené s obětováním lidí těmto stromům. Povzbuzený Hearst strávil hledáním na ostrově čtyři měsíce a nakonec skutečně na obrovské masožravé rostliny narazil. Uctívaný lidožravý strom Tepe sice před ním domorodci utajili, ale Hearst přivezl fotografie velikých láčkovek polykajících malé hlodavce a snímky jakýchsi neznámých stromů, pod nimiž ležely kostry větších zvířat. Živé exempláře stromů pochopitelně dovézt nemohl, potřeboval by k tomu přinejmenším nákladní auto. Vědci ale jeho fotografie jako důkaz neuznali a podezírali jej z falzifikace. Proto se Hearst vydal do pralesů znovu, ale tentokrát se už nevrátil. Za tajemných okolností zahynul někde v porostech sukulentních harpagofytů v jihovýchodní oblasti ostrova. Tam také začalo naše pátrání.

   Domnívali jsme se, že nás tam čeká zelená neprostupná džungle jaká je v Africe, ale suchý trnitý buš, do kterého jsme se dostali byl snad ještě horší a neprůchodnější. Převládají tu rafiové palmy dobře snášející sucho, a mohutné baobaby, roztroušené mezi houštinami trnitých keřů. Krajina vypadá úplně nepozemsky. Z ostře rudého písku vyrůstají pichlaví obři, ať už to jsou pryšce s třiceticentimetrovými ostny, nebo zvláštní stromy didiéry, jejichž pružné větve jsou tak obaleny trny, že listy mezi nimi nejsou téměř vůbec vidět. Procházet touto krajinou i s mačetou je nesmírně obtížné. Ostny vám ihned roztrhají šaty a poraní tělo. Po pár desítkách metrů pochodu v této hrozné vegetaci se musíte celí zkrvavení vrátit. Proto se zde dodnes skrývá ještě mnoho neznámých rostlin. Skutečně zde rostou i masožravé rostliny. Jsou to hlavně tzv. láčkovky, rostliny se zvláštními vakovitými konvicemi, do kterých lapají svou kořist. Ta je přilákána sladkým nektarem, vylučovaným na víčku i jinde na povrchu láčky, a jakmile se dostane na kluzkou plochu, spadne do láčky odkud už není návratu. Utopí se ve slizovité tekutině a postupně je rozložena trávícími šťávami rostliny. Láčky známých madagaskarských masožravek jsou však dlouhé maximálně 30 cm, takže jejich běžnou kořistí je skutečně jenom hmyz. A co víc, lapací systém těchto rostlin je pouze pasivní. Cestovatel Liche však popisoval. že lidožravý strom tepe lapal svou kořist aktivně. Jejím rychlým uchvácením jakýmisi výrůstky a následovným sevřením listů. Spíše tedy připomínal masožravky z čeledi mucholapek, nebo rosnatek. I ty však loví pouze hmyz.

 

Obklopeni zákeřnými šlahouny

   Na jihu ostrova, kde záhadně zmizel hledač lidožravého stromu Hearst, ale můžeme narazit na rostliny, které jsou nebezpečné i větším zvířatům, ba dokonce člověku. Ne, že by ho sežraly, ale dokážou ho spoutat a uvěznit ve svých větvích. Jsou to velmi podivné rostliny, které nikde jinde na světě nenajdete. Skrývají se v trnité buši, rozprostírající se po převážné části této oblasti. Číhají mezi ostnatými sukulenty připomínajícími kaktusy velikosti domu, a mezi křovisky s obrovskými trny a listy ostrými jako břitva. Skutečně číhají, protože potřebují své háčky zabodnout do kůže živého tvora. Znovu opakuji, ne proto, aby z něj vysávaly krev jako upír, ale aby tak mohly rozptýlit svá semena. Jedna z nich je velice vzácná rostlina Harpagophytum grandidieri. Domorodci ji říkají andrindritra, neboli strom s drápy. Má velmi dlouhé a pružné větve, visící v mohutném trsu až na zem, na jejichž konci rostou tobolky se semeny. Tobolky jsou vejčitého tvaru a jsou opatřeny velmi ostrými, zpětnými háčky. Na rozdíl od našich bodláků, které se přichytí na šaty, ale kůži neporaní, tobolky harpagophytu se snadno zabodnou i do kůže. Když semena dozrají, tobolka snadno odpadne a zvíře, na které se přichytí ji odnese jinam. Přitom trpí nemalá muka, protože háčky mu nemilosrdně při každém pohybu drásají kůži. Dokud ale semena nejsou zralá, tobolky pevně drží na větvích. Rozhoupe-li větve vítr, mohou se kolem náhodně procházejícího zvířete nebo člověka dokonale ovinout. Snaží-li se oběť vyprostit, dopadne jako moucha v pavučině. Ještě více se zamotá a zabodnou se do ní další háčky. Je uvězněna v bolestivém sevření, a pokud nepřijde pomoc zvenčí, zahyne.

     My jsme však hledali strom, který svou oběť nejen uvězní, ale postupně i pohltí. Při setkání s domorodci jsme nevynechali jedinou příležitost, abychom se na něj nezeptali. Ale ti jen krčili rameny. „Ďábelské stromy“ nebezpečné člověku tady samozřejmě rostou, ale většinou jsou „fady“. Fady je malgašský výraz pro tabu, tedy jakési omezení, či zákaz, jehož porušení se trestá prostřednictvím nadpřirozených sil. Místo, kde takový strom roste je posvátné a žádný běloch tam nesmí vstoupit. Naštěstí, náš malgašský průvodce Pascal byl vysokoškolsky vzdělaný a duchů se nebál. S místními domorodci to uměl dokonale a často se mu z nich podařilo šikovně vytáhnout cenné informace.

   Náš džíp poskakoval po kořenech stromů a hlubokých výmolech uzoučké cesty uprostřed pralesa. Byla už tma a my jsme začínali být nervózní. Vjíždět v noci do posvátného území domorodců nebylo příliš moudré. I přes hluk motoru jsme náhle zvenčí uslyšeli ostré zaječení. Znělo to jako vysoký ženský nářek, ale my už jsme dobře věděli, že je zle. Byl to bojový pokřik kmene Antandroy. Zbystřili jsme pozornost a za chvíli se mezi stromy mihly bílé stíny. Vzápětí vyběhly na cestu postavy v bílých řízách a s oštěpy v ruce. Náš průvodce Pascal vybízel malgašského řidiče k rychlejší jízdě, ale rozbitá cesta to nedovolovala. Ječící postavy běžely vedle našeho auta a dvěma se podařilo vyskočit vzadu na nárazník. Přes zadní okno jsme se dívali do jejich rozšklebených tváří. Naštěstí přišel rovnější úsek cesty, řidič zvýšil rychlost a naši pronásledovatelé museli seskočit. Po chvíli zmizeli vzadu ve tmě.

     Posvátné území, do kterého jsme bez povolení domorodců pronikli, chránilo jeden z „ďábelských stromů“. Byl to strom, opředený mnoha pověstmi a uctívaný domorodci v širokém okolí. Do jeho kmene se před mnoha lety vtělil duch bývalého zdejšího krále a dodnes prý občas vyžaduje lidskou oběť. Dochází u něj k nevysvětlitelným úkazům, a dokonce k záhadným úmrtím. Není to onen legendární „strom lidojed“, který už několikátý týden marně hledáme? Po další čtvrthodině jízdy tmavým lesem stromy trochu prořídly. A pak jsme ho uviděli. Stál uprostřed planiny a vypadal skutečně strašidelně. Proti obloze zalité měsíčním světlem se rýsovala jeho tmavá rozeklaná silueta s nepřirozeně zkroucenými větvemi. Hned jsme ovšem poznali, že to není žádný vědě dosud neznámý lidožravý strom, nýbrž obyčejný baobab. Strom sice vzácný, rostoucí pouze zde na Madagaskaru, ale kromě svého neobvyklého vzhledu a schopnosti, dožít se neuvěřitelně vysokého stáří, strom nijak záhadný. Člověku v žádném případě nebezpečný není, natož aby byl masožravý. Smrt muže, jehož tělo zde prý bylo nedávno nalezeno roztrhané na kusy, jsme si vysvětlovali útokem uctívačů stromu a strážců svatého území, kteří před chvíli ohrožovali i nás. Blížila se půlnoc a z pralesa za námi se začaly ozývat podivné skřeky a hlasy. Asi to nebyli jen neškodní lemuři, protože Pascal i malgašský řidič znervózněli. Je prý nejvyšší čas odtud zmizet.

    „Mezi ďábelskými stromy, které zde uctíváme jsou i takové, které skutečně dokážou člověka zabít, a někdy i na dálku,“ řekl nám bělovlasý stařec z jedné malé vesničky . „Jak je to možné?“ divili jsme se. „Jeďte k jezeru Kinkony, tam poznáte jejich tajemství,“ odpověděl se záhadným úsměvem.

Cesta tam byla příšerná. Hluboké díry, balvany a neuvěřitelně strmá stoupání. Ve vesničce Ananalava, čítající pár chýší s rákosovou střechou se kolem nás seběhli vesničané a desítky černých rukou nás začaly zvědavě osahávat. Mnoho bělochů zde asi před námi nebylo. Pascal se zeptal na ďábelské stromy a tváře domorodců rázem zkameněly. Vytáhli jsme dárky. Lacinou bižuterii, trička, propisky. Za chvíli bylo vše v pořádku a domorodci se opět rozpovídali. Stromy se jmenují kumangy a jsou prý skutečně velmi nebezpečné. Lidi ani zvířata sice nežerou, ale jsou tak jedovaté, že mohou zabíjet i na dálku. Zvláště když kvetou. Vrstva otráveného vzduchu z květů dosahuje při bezvětří prý dosti daleko. Ptáci, kteří si sednou mezi jejich listy, padnou mrtví na zem, a zvířata, která se chtějí schovat v jejich stínu ihned zahynou. Jirka Skupien, fotograf výpravy, se jen skepticky usmíval. Muž stojící hned vedle něj si toho všiml a pokýval hlavou: „Mnoho nevěřících Tomášů už doplatilo na svou povýšenou neopatrnost. Hrdinsky si čichli ke květům a za chvíli ztratili vědomí.“ Napadlo mne, že možná občasné nálezy koster lidí, kteří neopatrně ulehli do stínu jedovatého stromu, vyvolaly v některých domorodcích představu, že strom svou oběť uchvátil, sežral a kostru posléze vyvrhl.

    Když jsme je žádali, aby nám k nejbližší kumanze ukázali cestu, vrtěli hlavami, abychom tam nechodili. Nemuselo by to dobře dopadnout. Vysvětlili jsme jim, že právě kvůli těmto stromům jsme sem přijeli až z daleké země, a že se před nimi umíme ochránit. To byla skutečně pravda. Danny, potápěč výpravy, se rozhodl, že dojde až těsně k nebezpečnému stromu s maskou a dýchacím přístrojem. Vytahujeme další dárky a posléze si jeden domorodý mladík přece jen sedá k nám do auta. Ke stromu nás dovede.

   Písečná cesta se kroutí v hustém zeleném porostu a párkrát musíme zapnout pohon na všechna kola. Auto se statečně prohrabává pískem dál a dál, ale nakonec stejně musíme pokračovat pěšky. Rychle pár hltů zteplalé vody, bágly na záda a jde se. Cestou nám domorodec dává poslední ponaučení. Až budeme u stromu, nemáme pít ani jíst. Bohužel ale neví, jestli strom zrovna kvete. Už u něj dlouho nebyl. Hoříme nedočkavostí a znovu si probíráme, jak budeme u stromu postupovat.

   A pak jsme konečně na místě. Zelená koruna kumangy vykukuje za skupinkou palem. Sami bychom ji asi skutečně nepoznali. Vytahuji dalekohled a prohlížím si její větve. Květy nikde nevidím. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Opatrně se přibližujeme a neustále čicháme kolem sebe. Vzduch je čistý, žádný náznak sebemenší vůně. Maska může zůstat v báglu. Pod stromem hnijí dvě mrtvolky ptáků a o kus dál leží krunýř želvy, ze kterého vykukuje páteř. Rád bych zde našel kostry větších zvířat, ale nemám štěstí. Asi je instinkt před nebezpečím včas varoval. Domorodec ohýbá větev a ukazuje nám velké tvrdé lusky. To byly nedávno smrtonosné květy. Jeden si trhám na památku a ukládám do mikrotenového sáčku. Všude okolo je klid, žádné drama se neodehrává. Čekal jsem, že zde budeme nasazovat životy. Trochu mne to zklamalo. Na příští květy a smrtící ovzduší bychom si museli pár měsíců počkat. Ale ani sami domorodci nevědí, kdy přesně strom kvete. Je prý to nepravidelné a závisí to na deštích. Kumanga je ale prudce jedovatá i teď. Musíme být opatrní a moc na ni nesahat. Ani na listy. Před rokem se sem zatoulaly krávy z vesnice a pásly se na šťavnatých listech z větví. Během pár okamžiků byly mrtvé. Domorodci se proto rozhodli, že se vraždících stromů definitivně zbaví. Přišli je vypálit. Dílo zkázy jsme viděli na vlastní oči na vedlejší mýtině. Spálené zčernalé kmeny zde smutně trčely k bezmračné obloze. Možná, že jsme byli jedni z posledních bělochů, kteří legendární zabijácké stromy viděli na vlastní oči a filmovali. Nikde jinde totiž nerostou. Dokonce i zde na Madagaskaru je pár posledních exemplářů pouze v této oblasti. A tak nám těch obávaných „ďáblů“ bylo nakonec vlastně líto. A strom lidožrout? Možná, že ho potkal stejný osud.

 

Ivan Mackerle

Fantastická Fakta č 1/99 a 2/99

 

 

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode