Najdeme podzemní říši?

Zemská kůra je prý děravá jak ementál. Protínají ji tisíce kilometrů dlouhé tunely vedoucí do nám neznámého podzemního světa obydleného inteligentními bytostmi.

Anglický speleolog Jim Birchall se v roce 1996 vydal do Mongolska, aby prozkoumal zdejší jeskyně.  Ačkoliv ještě v roce 1992 prý panovalo přesvědčení, že v Mongolsku jeskyně nejsou, a obzvlášť ne v poušti Gobi, jeho tým navštívil sedm různých jeskyní. Z toho co viděli a prolezli, nabyl přesvědčení, že pod Gobi kdysi naopak existoval rozsáhlý podzemní systém. Zbytky této podzemní říše jsou ještě dnes přístupné z náhodných kolmých šachet v poušti nebo starých, opuštěných dolů. Nalézt ale tyto dnešní vstupy je nesmírně obtížné.

Zelený přísvit
Přesně totéž tvrdí stará legenda o podzemní říši Aghartě, které dnes málokdo věří. Legendu přivezli do Evropy z Asie počátkem 20. století cestovatelé Ferdinand Ossendowski a Nikolas Roerich. Je prý to obrovský systém podzemních chodeb a tunelů částečně přirozeného a částečně umělého původu rozkládající se pod Mongolskem a Tibetem. Není tam absolutní tma, jak bychom se mohli ze zkušenosti domnívat, ale podzemní prostory Agharty jsou prý osvětleny zvláštním nazelenalým světlem, které vyzařuje přímo ze stěn a stropů jeskyní. Je tam tedy možno žít bez instalace umělého osvětlení a mohou tam dokonce růst i rostliny. Původ tohoto světla nebyl objasněn, říká se však o něm, že ovlivňuje tok času. Obyvatelé Agharty jsou prý potomci velice staré civilizace, která se stáhla do podzemí po obrovské katastrofě, která v dávných dobách postihla naši Zemi. Ossendowski se dozvěděl od tehdejšího mongolského vládce, že to jsou mírumilovní a učení lidé vládnoucí vysokým stupněm magického umění. Podle některých dnešních badatelů jsou agharťané potomci velice staré civilizace ze zničené Atlantidy a Lemurie, možná návštěvníci z kosmu, kteří se uchýlili pod zemský povrch před mnoha tisíci lety. Všichni se ale shodují v tom, že tato neznámá rasa má obrovské znalosti a ovládá tajné síly. Agharťané dokážou například uvolnit vnitřní sílu "vril", ukrytou v každém člověku. Touto silou jsou prý poháněny i zvláštní létající stroje "vimanas", ve kterých v podzemí cestují. Stroje se občas objeví i na naší obloze, protože občasné kontakty s vybranými lidmi na povrchu Země jsou neustále udržovány. Létající talíře, které občas vzrušují veřejnost, k nám tedy možná nepřilétají z dalekého vesmíru, ale z hlubin naší Země.

Vstupní brány často ústí v propastech a jeskyních nebo dokonce ve sklepeních některých tibetských či mongolských klášterů. Jsou však pečlivě zamaskovány a střeženy, aby se tam nikdo nepovolaný nedostal.

Ossendowski jednu takovou jeskyni viděl. Ukázal mu ji u jezera Nogan Kul jeden starý Mongol, který ho na cestě doprovázel. Touto jeskyní se prý dostal do podzemní říše jakýsi zbloudilý sojotský lovec, a když se vrátil, vzrušeně vypravoval, co všechno tam viděl. Lamové mu ale vyřízli jazyk, aby mlčel a neprozradil velké tajemství.

Led zamyká přístup
Naše skupina luštitelů záhad se vydala do pouště Gobi vchody do Agharty hledat. Vezli jsme sebou motorové rogalo abychom mohli provádět leteckou archeologii nad ruinami pověstného tajemného kláštera Čojrin (Tuerin) s dosud nenalezeným a neprozkoumaným podzemním bludištěm snad vedoucím do Agharty. Nedaleko kláštera, uprostřed nekonečné mongolské pouště jsme objevili jeskyni Cagan Delyn Aguj vedoucí ze dna skalnaté propasti. Kdysi zde byl povrchový lom na fluorit. V roce 1955 v něm pracovali ruští političtí vězni a těžební jáma se propadla do neznámého jeskynního systému. Důl byl posléze opuštěn, ale Mongolové v okolí dodnes s primitivním nářadím kopou v zemi a dolují fluorit. Za týden nakopou deset tun a vydělají si tak tři sta dolarů.

O objevené jeskyni se zde vyprávějí různé pověsti. Vede z ní prý chodba sto dvacet kilometrů na západ kde ústí v jeskyni Šar chan aguj, průchod jeskyní občas zamrzne a tím se uzavře apod. Je to jeden ze vstupů do Agharty?

„Byli jsme ještě kluci a svítili jsme si tam jenom svíčkou,“ vyprávěl nám Mongol z nedaleké jurty. „Šli jsme hodně dlouho, ale pak jsme se začali bát a raději se vrátili. Ležely tam podivné kostry s velkými dlouhými lebkami.“
Jeho příběh nás povzbudil a zanedlouho jsme, vyzbrojeni baterkami, opatrně sestupovali po vratkých balvanech úžlabinou mezi kolmými stěnami na dno propasti k jícnu, otvírajícímu se do skalního masivu. Vedlo odtud několik chodeb. Ta po levé straně ústila do oblasti s ledovými útvary, zamrzlým jezírkem a stěnami pokrytými ledovými krystaly. Dalo se mezi nimi jen tak tak protáhnout. To je tedy ta ledová brána většinu roku zavřená. Bylo to nepochopitelné. Jen pár metrů odtud, venku, pražilo slunce do skal a teplota tam přesahovala třicet stupňů Celsia. Hlavní chodbou jsme se celkem bez obtíží dostali až k velké komoře, oddělené srázným kamenným valem. Po pár metrech jsme doklopýtali k průzračnému jezírku. Chodba pokračovala dál, ale občas se nepříjemně zúžila nebo jsme museli sestupovat po vratkých balvanech. Do stran vedla spousta odboček, ale všechny byly slepé. Zastavili jsme se ve vysoké komoře a Jirka stiskl vypínač silného reflektoru, který jsme si šetřili pro filmování. Dlouhý světelný kužel prořízl temnotu, obnažil stěny a klenby vystupující z neznáma a mizející v labyrintu navalených skalních bloků. Vysoko ve stěnách se černaly otvory vedoucí do dosud neprozkoumaných míst. Bez žebříku se tam ale člověk nedostal. Po dalších třiceti metrech se chodba zúžila a dál prolezl už jenom štíhlý Petr. I když průvan ukazoval, že chodba pokračuje do dalších prostor, po pár metrech skončil i on a musel se vrátit. Na obyvatele podzemního světa jsme tam tedy bohužel nenarazili, nenašli jsme ani jejich kostry. Stěny jeskyně však pokrývaly nádherné fialové a tmavě zelené krystaly fluoritu. Tento nerost je fluorescent a může ve tmě zářit. Není to klíč ke zprávám o tajemném osvětlení podzemní říše?

Vchody jsou po celém světě
Americká společnost Holow Earth Society, o které se šeptá, že spolupracuje s tajnou službou CIA, vytvořila mapu, na níž je vyznačeno 52 vchodů do zemských hlubin. Nejsou jenom v Gobi, ale nacházejí se na všech kontinentech. Obydlené podzemní prostory jsou prý pod celým zemským povrchem.

V Austrálii hledali vstupy do podzemí spolupracovníci společnosti Hollow Earth Society James Stark a Trevor Marshal. Uprostřed nehostinné pouště Nullarbor objevili v jedné strži podivný kráter, ze kterého se v noci slabě ozýval bzučivý zvuk, připomínající hluk ventilátoru či nějakých těžkých strojů. Příští den odkryli šachtu, vedoucí do jeskyně plné kostí a fosílií obrovských pravěkých klokanů. Odtud pokračoval šikmo dolů dlouhý tunel s naprosto hladkými stěnami, pokrytými drobnými flíčky jakési zeleně fosforeskující látky. Když jejich oči uvykly tmě, mohli opatrně kráčet tunelem bezesvětla. Přesto však výzkumníci rozsvítili své silné acetylenové lampy. Asi po pěti kilometrech chůze se dostali do obrovského dómu, jehož rozměry nedokázali ani odhadnout, neboť stěny i strop se ztrácely daleko ve tmě, kam jejich svítilny vůbec nedosvítily. Tam ale jejich výprava bohužel také skončila. Z nitra země se totiž znovu ozval vzdálený bzučivý zvuk a vzápětí nato se ve světle jejich lamp objevil živý ještěr, připomínající varana, avšak metr a půl vysoký a dvakrát tak dlouhý jako jejich džíp, čekající venku. Není divu, že dostali strach a raději se vrátili. Příští noc zahlédli na obloze nad kráterem jasné světlo, prudce stoupající vzhůru. Bylo to UFO nebo jenom helikoptéra? A nebyl ten podivný ještěr v podzemí holografická projekce, vysílaná neznámými obyvateli zemského nitra, aby výzkumníky zastrašili a zabránili jim v další cestě? Tyto otázky zůstaly nezodpovězeny, neboť další, lépe vybavená expedice už ono místo s kráterem nenašla.

Kontakt

Danny Mackerle

mackerled@volny.cz

V případě nefunkčnosti výše uvedené e-mailové adresy použijte tuto: mackerledavid@gmail.com

Vyhledávání

Zvolte jazyk:
Language:

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode